Alergie na štěstí

Někteří lidé kýchají, když cítí pil. Jiní opuchnou, když snědí oříšky. Já mám alergii na štěstí. Ne že bych se osypal, když mě někdo obejme. Ale ve chvíli kdy mám pocit, že všechno začíná dávat smysl, uteču. V lepším případě do baru. V horším do postele s někým, koho neznám.

Říkají, že štěstí je stav mysli. Moje mysl ho ale bere jako hrozbu. Jako něco podezřelého. Něco, co bude trvat tak krátce, že se radši připravím na pád dřív, než začnu stoupat. Vždycky jsem měl radši smutek než naději. Smutek je férovej. Nečekáš od něj nic, a on ti přesně tohle dá. Naděje je svině. Tváří se jako spása a pak tě kopne mezi nohy, když to nejmíň čekáš.

Měl jsem pár momentů, kdy jsem byl opravdu šťastnej. S Eliškou. V jednu konkrétní noc, kdy jsme se smáli, pili rum a ona mi usnula na hrudi. Měl jsem pocit, že svět konečně drží pohromadě. A v tu chvíli se mi v hlavě rozjeli myšlenky, jak to zkurvím. Ne jestli, ale kdy a jak moc. A samozřejmě, že jsem to zkurvil. Jako bych měl uvnitř sebe nějaký sabotérský zařízení, co se spustí při prvním náznaku stability.

Možná to je tím, že když žiješ dost dlouho v chaosu, štěstí tě děsí. Je to jak když dáš bezdomovce do luxusního bytu. Neví co s tím, a nakonec skončí zpátky na ulici, protože tam to aspoň zná. Chaos je můj domov. Bolest moje jistota. Neštěstí můj kompas.

Lidi si myslí, že jsem jen další cynický hovado, co se bojí závazků. Ale to není strach z lásky, ale z toho, co láska dokáže udělat s člověkem, kterej si už zvykl žít v troskách. Jak mile ti dá někdo pocit, že nejsi úplně na hovno, začneš chtít víc. A víc znamená zranitelnost. A to je pro mě horší než kocovina po týdnu chlastání.

Moje štěstí je krátký, intenzivní a vždycky vykoupeno bolestí. A možná to tak má bejt. Možná někteří z nás nejsou stavění na šťastný konce. Možná jsme tu jen na to, abychom se dotkli slunce, spálili si křídla a pak elegantně spadli držkou na zem.

A i když to všechno vím, občas zavřu oči a představím si, jaký by to bylo. Být na chvíli v pořádku. Mít klid. Mít někoho, komu nemusím lhát, že jsem v pohodě. A pak se zasměju, naleju si panáka, otevřu prázdnou stránku, a píšu. Protože tohle je moje štěstí. Vědět, že ho nikdy neudržím. A stejně ho furt hledat.