Dobré ráno, Amatéři

Z města pojídačů zákusků a pití kávy, se vám vysmívá čas. Jeden den o něčem sníte, druhý den se váš sen stane skutečností, a třetí den zjistíte, že sny mají tendenci se měnit v noční můry.

Tehdy bylo všechno nejlepší. Jen mi to nikdo neřekl. Nebo možná řekl, ale já neposlouchal, protože jsem měl plnou hlavu pitomých představ o věčnosti a věčných láskách.

Dělali jsme chyby. Lámali si srdce, dostávali tvrdá ponaučení a pak je oplakávali, jako bychom nevěděli, že to vždycky takhle končí.

Eliška jde dál beze mě. Je lehčí. Svobodnější. A já se topím v oceánu pipinek, cizích tváří a rukou, hledající mezi nimi stopy něčeho, co už dávno ztratilo jméno.

Nevím, jak jsem se sem dostal. Jen vím, že tu teď sedím, pod teplým sluncem, sleduju jak se ze mě pomalu stává stín někoho, kým jsem býval, a čekám na něco, o čem ani nevím, jestli ještě existuje.

Přitom bych si měl něco uvědomit. Něco, co jsem možná celou dobu přehlížel. Něco, co jsem jí dlužil.
Hodiny tikají.
Propast se rozšiřuje.
Ať je to jak chce, nebude mě vždycky milovat. A třeba už nemiluje.

Já se s tím smířil.
Některé věci prostě neudržíš, i kdybys je držel oběma rukama.
Eliška byla mým snem, mým prokletím i mojí záchranou. A teď je mojí minulostí. A já jsem jen chlápek, co hnije v teplém Olomouckém slunci a pořád se trochu usmívá, protože to všechno - každá bolest, každá chyba, každý polibek - za to stálo.