Soudci bez taláru

Každý to zná. Uděláš něco, řekneš něco, rozhodneš se nějak. A než se naděješ, už o tom někdo vede monolog, jako by měl doktorát z tvého života. Lidi mají tu schopnost lézt do cizích věcí s přesvědčením, že oni by to zvládli líp. A přitom jejich životy jsou často v troskách.

Možná je to přirozené. Možná je to instinkt, co nám říká, že když ukážeme na chyby ostatních, nebudeme muset řešit ty vlastní. Protože přiznat si, že ani my nemáme vše pod kontrolou, že se taky rozhodujeme špatně, že i my máme svou temnou stránku, to je sakra nepříjemný. Tak radši ukážeme prstem na někoho jiného.

Sociální sítě tohle vše posunuli na novou úroveň. Teď už nemusíš stát na ulici ze sousedkou a drbat o tom, jak si paní od naproti našla mladšího chlapa. Teď jen odemkneš telefon, napíšeš svůj skvělý morální verdikt a pošleš ho do světa. A v tu chvíli nejseš jen člověk se svými vlastními problémy. Najednou jsi samozvaný soudce, který má jasno ve všem od šukání až po politiku.

A víš, co je na tom nejhorší? Nikomu to nepomáhá. Tomu, koho soudíš, to nepomůže, protože jeho život je pořád jeho, a cizí komentář ho nezmění. A tomu kdo soudí, to taky nepomůže, protože jeho život zůstává stejně prázdný jako předtím. Ale máš aspoň pocit, že jsi lepší než někdo jiný.

Lidi si mysli, že když ukazuji na chyby druhých, vyzdvihují tím sami sebe. Jenže realita je jiná. Když potřebuješ soudit cizí životy, znamená to jen jedno. Že s tím svojim nejsi spokojený.

Takže ať soudí. Ať si myslí, že ví všechno líp. Na konci dne se stejně každý musí podívat do zrcadla a smířit se s tím, co tam vidí. A upřímně? To je většinou ten nejtvrdší soud.