Výročí duchů

V životě jsou dny, který nejdou vymazat. Nezáleží na tom, kolik panáků kopneš, kolik nocí prosedíš v zakouřeným baru, kolik cizích jmen zašeptáš do tmy.
Prostě tam jsou.
Vypálený v hlavě jako cejch.
23. duben. Výročí.

V kalendáři už to neznamená nic.
Žádný společný stůl, žádný společný plány, žádný hádky v polovině večera a usmiřování ve tři ráno někde v bytě.
Ale v hlavě? Tam to pořád bije. Slabě. Jako starý srdce, co už moc nevěří, ale furt bije.

Tak jsem jí napsal.
Dřív než se utopím ve whiskey, v mizerným soucitu sám se sebou. Dřív, než večer, kdy bych měl zmizet ze světa, vůbec začne.

Nečekal jsem odpověď.
Vlastně jsem ji ani nechtěl.
Bylo to spíš jak hodit flašku do moře, která už nikdy nenajde břeh.

Napsal jsem jí, že vím, že už každý máme svůj svět.
Že už není žádné “my”.
Že jsem si to nechtěl nechávat na výročí, protože v ten den plánuju vypnout úplně všechno.
Telefon.
Svět.
Sebe.

Nepsal jsem jí to proto, abych ji přemlouval, aby se vrátila.
Ani proto, abych vytahoval starý šrámy.
Chtěl jsem jí jen říct, že i když se kolem mě točí svět plný cizích lidí, nových příběhů a krátkých spojení, ona je furt ta nejsilnější stopa, co v sobě mám.

Chtěl jsem jí to napsat ještě střízlivěj.
Ještě člověk.
Ne troska. Co přijde v ten večer, kdy se celý tohle posraný město rozplyne v mlze a whiskey.

Ona odepsala.
Napsala mi, že mě pořád nosí v srdci.
Ale že už každý máme svůj jiný šťastný život.
Že se uvidíme na svatbě.
Že tam nakonec půjde.

Jo, svatba.
To je ironie jak vystřižená z levný tragikomedie, co nikdy nevyhraje žádnou cenu. Sejdeme se u cizího štěstí, každej se svojí vlastní bolestí, zamčenou někde hluboko pod falešným úsměvem.

Odepsal jsem jí, že je fajn, že to má… ale že já, já pořád hluboko v sobě doufám, že se něco změní.
Bylo to pitomý.
Dětinský.
Možná i trochu zoufalý.
Ale bylo to pravdivý.
Ne proto, že bych si myslel, že všechno znovu slepíme dohromady.
Ne proto, že bych chtěl běžet s růží v ruce a prosit o další šanci.
Ale protože některý věci prostě nikdy nepřejdou.
Některý lidi se ti zabodnou pod kůži a ani po dlouhé době je ze sebe nedostaneš.

Ona už nic nenapsala.
Já taky ne.

A možná je to nejlepší.
Možná někdy ta největší láska není o návratech, ale o tichým přijetí, že něco bylo a skončilo.

Až ten den přijde, plánuju zmizet.
Žádný sítě, žádný zprávy, žádný připomínky.
Jen láhev, ticho a vzpomínky.
A možná pár výčitek, který už nemá cenu s nikým sdílet.

Nechci to prožívat veřejně.
Nechci být další patetický příběh o zlomeným srdci, co si postěžuje a pak jde dál.
Nechci nikomu vykládat, jak to bolelo.
Vlastně nechci slyšet ani sebe.

Chci si jen připomenout, že jsem kdysi dokázal někoho milovat tak, že bych kvůli tomu překopal celý svoje zasraný já.
A pak si připít na to, že i když to nevyšlo, aspoň jsem to poznal.

Lidi si myslí, že čas zahojí všechno.
Že po dostatečně dlouhý době zůstanou jen mlhavý obrazy, vybledlý pocity.

Je to blbost.

Některý rány se prostě nikdy nezahojí.
Naučíš se je jen líp schovávat.
Naučíš se žít kolem nich.
A pak přijde jeden večer.
Jedno posraný datum.
A ty zjistíš, že stačí zavřít oči… a všechno je zpátky.

Nevím, co od toho večera čekám.
Možná nic.
Možná jen další ráno s bolavou hlavou, prázdnou postelí a vědomím, že svět jde dál, ať chceš nebo ne.
A možná právě proto jsem jí musel napsat.
Ne abych změnil svět.
Ne abych měnil ji.
Ne abych změnil nás.
Ale abych věděl, že jsem to udělal.
Že jsem ještě pořád člověk, kterej dokáže něco cítit.

I když je to jen bolest.