Mezi strachem a šancí

Sára mi řekla, že semnou chce být.

Nevyhrkla to ve slabé chvilce. Nepsala mi to opilá z baru ani ve dvě ráno, když jí hrála naše oblíbená písnička. Řekla to naprosto střízlivě, naprosto klidně, se svým typickým pohledem, ve kterým je vždycky trochu klidu, trochu zmatku, trochu vášně a hlavně opravdovost.

A teď tady sedím, kouřím jednu z těch zbytečných cigaret, co mě víc bolí, než uklidní, a přemýšlím, co s tím.

Protože to, co řekla, je krásný. Je to přesně ten typ věty, co by člověk chtěl slyšet od někoho, koho si váží. Od někoho, kdo tě chápe, i když jsi občas magor, co píše o svých bývalých, zatím co má v posteli někoho nového. Někoho, kdo tě vidí celého, i s tou temnotou, cynismem, vyčerpáním a touhou po klidu, který stejně nikdy nenajdeš.

Ale právě proto se bojím.

Bojím se, že bych jí mohl ublížit. Ne hned. Ne záměrně. Ale časem. Tím, jakej jsem. Tím, že občas potřebuji psát víc než mluvit. Tím, že když se mi v hlavě roztočí stín Elišky, tak to neumím okamžitě vypnout jako televizi. Tím, že ve mě pořád zůstávají kusy něčeho, co už by dávno mělo být pryč.

Jenže Sára tuhle moji rozbitost zná. Nechce mě opravovat. Nehraje si na zachránkyni. Jen mě vidí. A stejně zůstavá. A právě to je na tom nejděsivější.

Protože když někdo zůstane, když zná všechny tvoje nedokonalosti. Tehdy to začíná být skutečný.

A já nevím, jestli na to mám.

Nechci jí slibovat věci, ve kterých si sám nejsem jistej. Nechci jí slíbit, že moje myšlenky budou vždycky čistý a přítomný. Nechci jí slíbit, že už nikdy nebudu ztracenej v psaní o minulosti, ve slovech, co bolí. Ale zároveň ji nechci nechat jít.

Protože co když tohle je ta šance? Co když tohle je to, co jsem celou tu dobu hledal mezi řádky, mezi flaškama, mezi nohama cizích žen? Co když právě ona je ten důvod, proč by už ty řádky nemusely být jen o ztrátách?

Zná mě. Chápe mě. A přesto chce být semnou.

A já teď stojím u prostřed ničeho, s hlavou plnou hluku a srdcem, který bije někde mezi strachem a šancí.

Nevím, co udělám. Ale vím, že tohle rozhodnutí nebude jen o mně. Bude o ní.

A já doufám, že to nepodělám.