Nesnášim vejce (velikonoce)

Velikonoce jsou snad ještě větší vopich než vánoce. Nenávidim je. Sotva z reklam vysmahne debilní Valentýn, vystřídají ho na několik dlouhých týdnů ušáčci, vajíčka, kuřátka a další komerčně roztomilý nesmysly. Reklama na velikonoce se valí ze všech stran už od púlky února.

Živě si pamatuji, že se vesnicí nejprve prohnalo několik hlučných hejn dětí, dožadujících se koledy. Čím starší fakan, čím opovržlivější pohled na klasické vajíčko. Ne čokoládu bych tedy opravdu neměla. To trvá hodinu spíš dvě. Pak koledující děti vystřídají hloučky výrostků a umaštěných fotříků. Jak výrostci, tak fotříci v nejrůznějších stádiích ožralosti. Rvou se do předsíně a chtěli by i dál. Loudí jakýhokoliv panáka a aby na ně panička špulila prdku. Odměnou jsou lascivní uslintané kecy. Semtam někdo neudrží symboliku pošlehání a zabolí to. Po náletu zbyde občas modřina, vždy bordel, často nahuleno, jednou nablito v růžích, jednou dokonce v botníku. Sváteční relax nebo zahradní prací využité slunečné dopoledne? Zapomeň.

Některé tradice už v kontextu naší civilizace nedávají smysl, fungují jen díky komerčnímu marketingu a myšlenkově jsou prostě mrtvé, je potřeba si to přiznat. Já si to přiznala už před časem a posledních pár let stejně jako na vánoce vyklízím pole a jezdíme pryč. Jasně, jsem za tu namyšlenou slepici, co nesnáší a nectí tradice a obecní pospolitost. A je mi to jedno. Stejně jsme všichni pražský náplavy na předměstí, tak na co si tu budeme hrát? A ne nebojte, neuschnu, jarní zkropení jsem si užila vrchovatě, kohoutek totiž svoji sle-pičku samozřejmě doprovázel.