Z šuplíku do ticha

“Ještě pár posledních výstřelů, než vše zase zavřu do šuplíku a budu psát pro nikoho. Protože právě to mi jde nejlíp.”

Mám napsaných plno blogů, co zatím nikdo nečetl. Leží si v šuplíku jako zapomenutý dopisy, co možná nikdy neměli dorazit. Ale já je postupně zveřejním. Jeden po druhým. Možná proto, že bych nerad, aby některý z nich zůstal navždy jen v hlavě. A možná jen proto, že cítím, že se něco mění.

Ještě mě čekají napsat dva poslední aktuální. Jeden bude o Sáře. Protože si to zaslouží. Protože s ní to poslední dobou všechno žiju. A druhý o svatbě, na kterou půjdu bez ní. Protože někdy se minulost připomene v těch nejčistších bílých barvách, které bolí víc než jakýkoliv pohřeb.

A pak? Pak už jen ze šuplíku.

Vydám, co mám napsaný. Příběhy, vzpomínky, ženy, noc, sex, bolest, kocovina, láska. Všechno to, co jsem v sobě dusil a teď už to jen chci vypustit. Postupně. Do ztracena.

Až dojdou poslední písmena, skončím. Bez velkých loučení. Žádný “sbohem”. Prostě jen ticho.

Sem tam možná zveřejním povídku. Když mi bude chybět slyšet ozvěnu svých vlastních slov. Když ve mně něco zůstane viset a nebude to chtít ven jinak. Ale pravidelně? Už ne. Ne teď.

Neříkám, že mizím navždy. To by bylo moc teatrální i na mě. A hlavně. Člověk nikdy neví, co bude. Život má zvláštní smysl pro humor.

Ale aktuálně se chci věnovat psaní, který možná jednou vyjde jinde než jen tady. Psaní, co nebude jen pro ty, co tu zůstali. Ale třeba i pro ty, co jednou přijdou.

Takže tohle není konec. Jen pauza s otevřeným koncem. Jako nedopitá sklenka. Jako noc, co může kdykoliv přerůst v ráno. Nebo v další příběh.