Když ji svážu a ona se uvolní

Na provazech mě vždycky fascinovalo to ticho, které mezi námi vznikne.
Žádné rozkazy, žádná zbytečná slova. Jen dech, napětí v těle, dotek konopí na kůži.
A pak ten moment, kdy žena přestane přemýšlet. Přestane kontrolovat výraz, postoj, cokoliv.
A jen je.

Když ji svazuju, nevnímám to jako podřízení. Ale jako pozvání do hloubky.
Jakmile přijme ten provaz, jako by mi říkala: „Věřím ti.“
A když se její dech zpomalí, tělo povolí, hlava se skloní – tak vím, že je tam.
Že už nebojuje, že se nemusí hlídat.
A právě v té chvíli se začnu vzrušovat i já.

Protože když je uvolněná, krásná ve své otevřenosti, cítím, jak mi roste touha.
Ne jen ji vnímat, ale vzít si ji. Pomalým, silným způsobem.
Ne jako dobyvatel, ale jako někdo, kdo cítí každé její ztělesněné „ano“.
Když je vzrušená, měkká, mokrá a zároveň celá odevzdaná…
Chci do ní proniknout. Ne kvůli sobě. Kvůli nám.

Chci, aby mě cítila celého – hloubku, tlak, rytmus.
A zároveň chci cítit ji. To její rozšíření, teplo, vlhkost, tu jemnou třesoucí se slast.
Protože právě tehdy má sex úplně jinou kvalitu.
Žádné hraní rolí, ale syrové propojení.

A přitom je to vlastně tichá dohoda.
Já ji vedu. Ona se nechá. A tím mi umožní být opravdově mužem.
A když tohle zažiju – její důvěru, vzrušení, hlas těla – mám chuť ji pak držet, hladit, být tam pro ni.
Nejen v provaze. Ale i po.

A co vy? Máte zkušenost s tímhle propojením?
Nebo to láká, ale ještě jste to nezažili?