Když mě nekonečně kouřila

Jednou jsem přišel za ženou na návštěvu. Byli jsme spolu chvíli, neznali jsme se moc.
Nebylo to naplánované, ani dohodnuté. Jen přirozené.
Seděli jsme, dotýkali se, … a pak si ke mně klekla. Pomalu, beze slov. A začala mě kouřit.

Nebyla to žádná porno akce. Nebylo to zběsilé.
Byla to péče. Dlouhá, jemná, smyslná.
Cítil jsem její jazyk, ruce, dech… a hlavně to, že ji to fakt bavilo.
Že jí chutnám. Že ji vzrušuje mě vnímat, ochutnávat, cítit, jak reaguju.

Ze začátku jsem nebyl úplně uvolněný – přece jen to bylo poprvé, co jsem něco takového zažil bez plánů co přijde.
Ale postupně se ve mně něco změnilo.
Cítil jsem, že nemusím nic. Žádný tlak. Žádný výkon. Žádná nutnost to „nějak zakončit“.
A najednou jsem vzdychal tak hlasitě, jak jsem to v sobě snad nikdy nedovolil.
Bylo to nádherné. Jen být. Nechat se vnímat.

Neměl jsem orgasmus.
Ale ani jsem ho nepotřeboval.
Protože v tu chvíli to nebylo o výstřiku. Bylo to o přijetí. O odevzdání.
O tom, že někdo opravdu chce být se mnou – ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, co vzniká mezi vámi.

A pak jsem chtěl něco vrátit. Chtěl jsem ji potěšit, udělat jí dobře, ošukat ji – tak, když cítím touhu a propojení.
Ale ona se při sexu úplně neuvolnila. Možná potřebovala víc času. Možná víc důvěry. A to je v pořádku.

A vlastně – možná to celé mohlo skončit jen tím kouřením.
A bylo by to dost. Protože to nebyla technika. Byla to přítomnost.

A já si přeju, aby takové chvíle přicházely častěji.
Kdy nejsme tlačeni do toho „něco musí být“.
Ale kdy to, co je, úplně stačí.