Zvuky za dveřmi

Bylo to někdy na vysoké, nebo těsně po. Měl jsem nějakou schůzku, ani už nevím kvůli čemu. Jen si pamatuju, že jsem hledal nějaké dveře v jednom starším domě bez výtahu.
A najednou – někde v dálce – jsem zaslechl zvuk. Vzdechy. Jemné, tlumené. Ale ženské.
Zpozorněl jsem. Tohle mě vždycky chytne. Tep mi vyskočil, tělo se napjalo.
Stoupal jsem výš a s každým schodem se to zesilovalo.

Ve čtvrtém, posledním patře to už bylo zcela zřetelné.
Na patře byly jen dva byty. A za jedněmi z nich se právě odehrávalo něco, co mě totálně vtáhlo.
Stál jsem tam potichu a poslouchal.
Nádherné ženské vzdechy. Ne hrané. Ne přehnané. Skutečné. Intenzivní. Syrové.
Cítil jsem je v sobě – jako by se mi dostávaly pod kůži.

Byl jsem jako v transu. Penis mi ztuhl tak rychle, že jsem si ho musel vytáhnout.
A tam, na chodbě, jsem si začal honit. Potichu. Ale s obrovskou vnitřní touhou.
Nešlo přestat.
Ty zvuky byly jako magnet.

Po pár minutách už to bylo neudržitelné.
Otočil jsem se směrem ke schodišti, sklonil se nad zábradlí… a vystříkal se dolů.
Silné výstřiky, stah za stahem.
Koukal jsem, jak sperma dopadá na schody pod sebou, jak zní můj dech mezi těmi cizími vzdechy z bytu.

Pak se to začalo utišovat.
Zhluboka jsem dýchal, srdce mi bušilo až v krku.
Ale byl jsem vděčný za ten okamžik.
Tichý, skrytý, vzrušující. Skutečný.

Od té doby vím, že zvuky mě berou nejvíc.
Ne ty umělé, porno-sténání. Ale opravdové.
Nevinně zachycené. O to silnější.

Možná jsem trochu voyeur.
Ale spíš jsem někdo, koho vzrušuje pravda – v těle, ve zvuku, v touze.