Ticho po obřadu

Byl jsem na té svatbě. Té, o které jsem psal.
A vlastně ani není moc co napsat.
Bylo to krásný. Takhle prostě. Bez velkých metafor a dramat. Jen krásný den, kdy všechno zapadlo tam, kam mělo.

Obřad byl na zřícenině hradu Cimburk. Staré kameny, co pamatují víc než většina z nás stihne za tři životy. Stromy jak svědkové věčnosti a ten zvláštní klid, co se mezi těma rozvalinama drží, jako by říkal, že všechno, co se má stát, už se dávno stalo. Všichni jsme se sešli v kruhu. Ne jen obrazně, ale i doslova. Pohanství, bylinky, oheň a slova, která nepůsobila naučeně. Žádné falešné sliby, jen přítomnost dvou lidí, kteří se rozhodli jít dál spolu.

Šel jsem za družbu. Byli jsme tři. Dva nervózní chlapi a já. Dávali mi panáky, aby to semnou nehlo. A ono nehlo. Až na jednu chvíli, kdy mluvil ženich a říkal slib. Tam se mi na vteřinu stáhlo hrdlo, v očích to zasklilo, ale ustál jsem to. Slzy nepřišly. Jen takový tichý přikývnutí sám sobě. Jo chápu tě. Taky jsem tohle hledal.

Eliška tam byla.
Jen na obřad (možná rituál. Nejsem si teď jistý jak se to v pohanství nazývá). Stála vzadu, decentní, skoro neviditelná. Přišla, poslouchala, sledovala obřad a pak beze slova odešla. Ani sem za ní nešel. Čekal jsem, že to semnou něco udělá. Že se mi rozklepou kolena, stáhne žaludek, že mi tělem proběhne všechno, co jsme si kdy řekli nebo neřekli. Bál jsem se toho. Těch emocí, vzpomínek, sebe samotnýho.

Ale nestalo se nic.
Absolutní klid.
Možná je to tím, že jsem teď ze Sárou. Možná tím, že už jsem si s Eliškou prošel vším, čím sme si měli projít. Možná jsem konečně na druhým břehu. A nebo jsem se už tolikrát podíval do minulosti, že už mě prostě neděsí.

Po obřadu jsme se přesunuli do Kroměříže. Starý město, co voní chlastem, kamennýma dlažbama a starýma vzpomínkama. V jedné hospodě nás čekala hostina. Kapela hrála, lidi se smáli, pili, objímali, jako by svět byl pořád ještě dobrej. Dělaly se další pohanský rituály. Věci, co mají symboliku, ale přitom je nikdo netlačí do tváře. Pili jsme v kruhu z rohu, připíjely na bohy a házely kladivem. A všude láska, co byla opravdová, a ne jen přetvářka na sítě.

A ja byl v klidu.

Sára na mě čekala doma. Nemohla tam být semnou, ale věděl jsem, že kdyby mohla, stála by mém boku. Místo toho seděla večer u sebe, a já věděl, že na mě myslí. Stejně jako já na ni. A to stačilo. Ta jistota, že už není třeba běhat za stíny.

Seděl jsem pak venku na lavičce. Díval se do noci a přemýšlel, co bych z toho všeho měl napsat. Ale ono fakt není moc co. Všechno proběhlo tak, jak mělo. Bez dramat, bez výbuchů, bez potřeby věci zachraňovat. Jen přítomnost. Ticho po obřadu. Hluk v hospodě. A klid v hlavě.

A možná právě proto to stejně píšu.
Protože někdy se věci prostě stanou správně.
Bez ztrát, bez zbytečný bolesti. A člověk jen sedí, dívá se a nechá to proudit. Přijímá, že některý lidi jen projdou, jiný zůstanou. A někteří odejdou tak tiše, že si toho všimneš až tehdy, když zjistíš, že už ti nechybí.


Tímhle blogem se na nějakou dobu loučím. Neříkám, že už sem nikdy nic nenapíšu. Ale bude to spíš výjimka než pravidlo. Poslední dobou to tady čím dál víc svazuje. Psaní má být svobodný. Má bolet, má jít až na kost. A když ti do toho začne někdo kecat, protože “tohle slovo nemůžeš” nebo “tahle věc se nesmí zmiňovat”, tak už to není upřímný. A já nejsem typ, co bude hrát podle cizích not.

Takže jo. Na chvíli se odmlčím. Sem už dám jen dvě povídky. Budu psát jinam. Jinak. Ale nezmizím. Jen se přesunu. A až se zase ukážu, poznáš to.

Do tý doby…
…díky, že jsi četl.
A díky, že jsi tady byl.