...ublinknutí....

16.5.2025 05:06 · 497 zhlédnutí dlouhonozka

Byl můj první, první dlouhodobý vztah zakončený sňatkem.

Milovala jsem ho, potlačila pro něj vlastní JÁ. Svou divokou povahu a nespoutanost mu dovolila spoutat.
Cokoliv se mi nelíbilo, nechtěl probírat, pokaždé jakoukoliv mu nepříjemnou komunikaci smetl ze stolu a hodil ji zpět s nemístnou urážkou mé osoby.

Milovala jsem sex s ním, užívala si ho, vychutnávala. Těch prošukaných nocí..ufff. I to mu bylo málo. Postupně chuť opadala, díky jeho časté nespokojenosti s maličkostmi. Když jsem nebyla, bylo to špatně, když nebyla úplně chuť a přesto jsem vyhověla, bylo to špatně.

Mladá a nezkušená, nedokázala jsem a možná ani nechtěla, podřizovat se všemu, co požadoval. V sexu i běžném životě.

Až děti dospěly, dokázala jsem se mu postavit. Přestala snášet jeho výkyvy nálad, vadila mi jeho přítomnost, usrkávání horkého čaje ze šálku, smrkání, vadilo mi snad vše, každý jeho hlasitý projev.

Tehdy jsem si musela přiznat, že takový život si nazaslouží ani jeden z nás. Že je čas jít vlastní cestou a dát příležitost nám oběma být šťastnější, než doposud.
Nějak to nepochopil, dělal scény, vyhrožoval, prosil, vydíral. Nepochopil, že ač ho mám stále ráda, nedokážu s ním už dále žít. Že si můžeš vážit člověka za to, že s ním strávíš desítky let, ač ne zrovna šťastných, ale pokračovat dál už nemá smysl.

Odešla jsem a byla tou nejhorší ženskou na světě. Uvnitř tou nejšťastnější, která se konečně mohla nadechnout, aniž by za to sklidila nemístnou poznámku.

Nejsmutnější na tom všem je, že mi neodpustil. Nepochopil. Nenadechl se a nevykročil lepším směrem, než se mnou.

Vážím si ho, ano, i po tom všem k němu chovám úctu a vděk. Vděk za to, že jsem pochopila, že oběť a potlačení sebe sama je začátkem konce.