Bez filtrů, bez omluvy

Poslední dny jsem přemýšlel, co mě vlastně na tomhle všem ještě baví. Psát blogy mě bavilo. Ta syrovost, okamžik, možnost hodit na papír všechno, co mám v hlavě. Všechno to, co neříkám nahlas, ale papíru to řeknu do očí. Jenže co už mě nebaví, je ten tanec kolem ohně. Ten pokryteckej balet mezi slovy, co se smí a co už ne. Jako bych místo svojeho hlasu měl používat návod na bezpečný sex, kde všechno musí být s gumou, opatrně, bez kapky tělesných tekutin a hlavně aby se to nikoho nedotklo.

A tak jsem si řekl, že kašlu na filtry. Nechci už přemýšlet nad tím, jestli můžu napsat sprosté slovo nebo sprostě nazvat svět, když zároveň na stejné stránce běží nonstop přehlídka roztáhnutých pysků, fotek pér a popisů zásunů, co jsou detailnější než manuál k televizi.
Jo, dál budu psát i sem. Občas. Ale když mi něco neprojde přes tu cenzorskou síť, co tady natahujou jak punčochu přes betonový kvádr, tak to prostě nechám ležet. Nechci nic upravovat. Nechci se ořezávat ani kastrovat, abych byl pro někoho stravitelnější. Já nejsem stravitelný a nikdy jsem být nechtěl.
Budu vše dávat i jinam. Místo je. Protože svět je plnej lidí, co už toho mají taky dost. Co jim nechybí pravopis, ale pravda. Ne forma, ale obsah. Ne korektnost, ale kuráž.

Kromě klasických blogů, co tě možná donutí se smát, brečet nebo vyzvracet do klína, začnu i s novou rubrikou “Kryštof plive na svět”. Protože je toho tolik, co si zaslouží plivnout do ksichtu, až se člověk někdy diví, že je pořád ještě relativně střízlivej a relativně svobodnej. Všechno od debility společnosti, přes falešný vzory, až po to, jak si lidi myslí, že lajknutí něčí bolesti se z nich stane člověk.
A sem tam přihodím i nějakou povídku.
Nečekej, že to vše bude tak často jako dřív. Už nemám potřebu psát každý večer, jak kdyby mě slova měli zachránit. Nechci být otrokem klávesnice. Chci žít. Chci dýchat. Chci mít prsty v jejich vlasech, ne jen na klávesnici.

Taky makám na tý posraný novele.
Původně to měl být příběh o tom, jak po druhým rozchodu s Eliškou poznávám nový holky, zatímco se pořád točím kolem ní jak posranej měsíc kolem země. Pak přišla první rána. Zjistil jsem, že mě podvedla. A najednou všechny myšlenky a hluboký metafory byly v prdeli. Stejně jsem psal dál.
A pak přišla Sára jako vítr, co ti vyrazí dech a zároveň vysype popelník.
Jenže pak přišla ta svatba. A já Elišku viděl, ale zjistil jsem, že to semnou už nic nedělá. A když ten středobod světa zhasne, zhasne i motivace.
Píšu dál, ale s jinou pravdou. S jinou bolestí. S jiným smířením.

Takže jo. Budou blogy. Budou jiný. Drsnější, upřímnější, bez servítek. A jestli to někdo nevezme? Je mi to u prdele. Nechci být slyšenej všema. Stačí mi ti, co chápou.
A ostatní? Ať si jdou číst motivační citáty a poslouchat sluníčkový příběhy. Já budu dál psát z okraje, tam, kde pravda je syrová, neředěná a možná trochu krutá. Ale je skutečná.

Takže vítej zpátky. Vítej ve světě bez náhubku.

Kryštof