Zase sám

“Takže co jinýho než psát, pít a sem tam poznat holku, co ráno zmizí.”

Zůstal jsem sám. Zase. Ne že bych to nečekal. Lidi jako já zůstávají sami pravidelně. Patří to k životu. Jako kocovina po sobotní noci. Jako rozbitý sklo pod bosou nohou. Přijde to, bolí to, a stejně tomu jdeš naproti.

Teď tu sedím. Na gauči, co páchne po víkendech, co občas byli romantický. V ruce jack, na stole notes. Zase je čas psát. Pít. A sem tam si připomenout, že ještě existujou ženský, který tě rády rozkouskujou na jednu noc a ráno zmizí rychleji než tvoje poslední iluze.
Říkáš si, že je to smutný? Není. Je to přesný. Jako skalpel. Čistý řez. Žádný srdce na dlani, žádný řeči o budoucnosti. Jen těla, pot a únik. Možná to není láska. Ale aspoň se u toho nelže do očí.

Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem se pokusil mít normální vztah…
Dobře, bylo to jen párkrát. Ale vždy to skončí stejně. Jeden z nás se dívá jinam. Druhej ví, že je konec. Někdy ti to řeknou. Jindy to poznáš podle ticha.
A pak to přijde. Tma. Whiskey. A ženský, co nemaj jména, ale aspoň mají duši. I když ji ukáží jen na pár hodin. To mi ale stačí. Na víc už nemám ani sílu. Ani vůli.

Psát?
Jo. To je jediný, co mi ještě dává smysl. Možná ne všem. Ale mně jo. Nepíšu pro masy. Nepíšu pro lajky. Píšu, protože bez toho bych chcípnul. Pomalu a tiše. Jen by se všechno jednou ráno prostě přestalo hýbat.
Psaní je jako závislost, co ti nevysaje účet, jen duši. A tu už sem dávno odevzdal. Tak co.

Alkohol?
Jistota. Není věrnej, není laskavej, ale vždycky přijde, když ho potřebuju. Neptá se, kde jsi byl, ani s kým. Jen teče hrdlem a pomalu maže ostrý hrany tohoto světa.

A ženy?
Ty vždy přicházely. I když věděli, že nedostanou nic víc než noc. Možná právě proto. Protože noc beze jména je někdy upřímnější než vztah se vším všudy. Aspoň na jednu noc víš, na čem jsi. A víš, že to skončí.
Žádný kecy.
Žádný sliby.

Ráno?
Ráno je krutý. Ticho. Studenej vzduch, co ti připomene, že jsi tu zase jen ty. Ale už tě to nedojímá. Už to ani nebolí. Je to rutina. Jak čistit zuby. Jak zalít kytku, co stejně zdechne.

Vím, že se v tomhle dá zůstat věčně. Že když si dáš pozor, tak už se do ničeho citovýho nezapleteš. Ale taky vím, že jednoho dne to nestačí. Že přijde noc, kdy ani flaška, ani ženská, ani psaní nezaberou. A zůstaneš jen ty a to, co jsi všechno promrhal.
Ale ještě tam nejsem. Zatím to ještě zabírá. Ješte mi stačí ten dotek bez závazků, sklenka po večeři a prázdná stránka, co mě poslouchá líp než kdokoliv.

Tak jo. Jsem zase sám. A víš co? Fajn. Lepší než žít vedle někoho, kdo tě nevidí. Lepší než se usmívat, když bys radši křičel. Lepší než předstírat, že tě naplňuje něco, co už dávno vyčpělo.
Takže dík. Za další samotu. Za další šanci psát to všechno znovu. Za možnost opít se do němoty a ráno si dát kafe s kocovinou a výčitkama. A večer třeba s holkou, co ví, že tu není na víc než na noc.

Až přijde ráno, zůstanu tu sám.

Ale aspoň vím proč.