Jemně

Byla tichá noc. Ne tím klidným tichem venku, ale tím zvláštním tichem uvnitř, které nastane, když se něco důležitého nerozplyne, jen se tiše uloží pod kůži.

Seděl jsem u okna. Měl jsem v ruce čaj, co už dávno vychladl, a díval se na ulici. Občas projelo auto, někdo vynesl smetí. A pak jsem ji zahlédl. V kabátu, se šálou, co vždycky působí trochu moc načechraně, ale jí sluší. Nesla si sáček, asi chleba nebo mandarinky, a šla pomalu. Ne ospale... pomalu tak, jak chodí lidé, kteří mají v sobě něco těžkého a zároveň křehkého. Znám ten krok.

Neviděla mě.

Ale já ji vnímal tak ostře, že to skoro zabolelo.

Věděl jsem, že by stačilo otevřít okno a říct její jméno. Ale neudělal jsem to. Ne proto, že bych se bál. Spíš proto, že ten okamžik měl svou vlastní důstojnost, kterou by slovo mohlo pokazit.

Odešla za roh.

A já si představil, že vejde domů, zouvá si boty tak, že si přidřepne, aby neztratila rovnováhu. Že si pustí vodu na čaj, ale zapomene ho zalít. Že se posadí na pohovku, stáhne si vlasy do uzlu a na chvíli jen sedí. V tichu. S myšlenkami, které možná ani nepatří do tohoto večera, ale přišly, protože věděly, že je pustí.

Představil jsem si, jak bych tam byl. Nesnažil bych se ji rozesmát, nic vyřešit, jen… být.

Jen jí přehodit deku přes kolena a neříct nic, co by nutilo odpověď. Být pro ni místem, kam si může odložit.

Možná by se opřela o mé rameno. Možná ne.
A možná by jen řekla: „Ticho je někdy lepší než slova.“
Možná bych to chápal jinak než ona. Ale přikývl bych stejně.
Protože někdy nejde o to, kdo co řekne, ale kdo umí být zticha jinak.