Zamyšlení nad (ne)viditelnými

Kamarád mi jednou s úsměvem říkal: "Víš, co je nový způsob hledání lásky po čtyřicítce? Dvě selfie týdně, jedna v autě s nalíčeným okem, druhá s citátem o sebelásce. Když se do týdne nikdo neozve, tak přidáš něco hlubšího, třeba: ‘Někdy musíme odejít, abychom se našli...’”

A já se tomu tehdy zasmál. Ale dnes už tolik ne.

Narážím čím dál častěji na ženy, které si prošly něčím těžkým. Rozvod. Opakované zklamání. Osamění. Děti, které je potřebují, ale už jim nedávají energii zpět. Dlouhé roky v rolích, kde dávaly, stavěly, udržovaly... a dnes si chtějí vzít zpět svůj prostor. A přitom čekají, že to někdo uvidí.

Jsou krásné, často unaveným způsobem. Jejich příspěvky jsou jako digitální výkřiky: „Ještě jsem tady. Ještě jsem žena. Vidíš mě?“ Ale místo dialogu je to jen monolog. Vystavují se v naději, že je „někdo“ zachrání. Ne konkrétní muž, ale archetyp: silný, bez závazků, empatický, trpělivý, ochotný řešit jejich chaos, aniž by přinášel svůj. Bohužel, jak říká můj kámoš: „Ten chlap existuje jen v jejich hlavě. A tam taky zůstane.”

Muži, kteří přijdou, dávají. S úmyslem, s nadějí, s chlapskou touhou „být ten, kdo to konečně zvládne“. Ale často dávají víc, než dostávají zpět. A žena? Přijímá. Někdy ze zvyku, někdy z vyčerpání, někdy z čisté potřeby být aspoň chvíli opečovávaná. A pak jednoho dne muž přestane. Přestane dávat. A to je signál. „Aha, další slaboch.“ Konec. Porada s kamarádkou, silné story na Instagramu a pokračujeme.

Nikdo se ale nezastaví. Nezeptá se: Co vlastně dávám já?
Vztah není výměnný obchod, ale je to proud a ten musí téct oběma směry. V opačném případě se z mužů stávají baterky. A z žen, zklamané sběratelky výpadků proudu.

Tohle není útok. Je to volání po pravdivosti.

Nikdo z nás, ať muž či žena, se nedostane tam, kam touží, pokud bude jen čekat, že to druhý vyřeší. Láska není Uber Eats. Neobjednáš ji přes stories. Je třeba jít ven. Zpocený, zranitelný, s otevřenýma očima a taky otevřeným srdcem.

A hlavně: kdo chce potkat někoho výjimečného, musí sám něco výjimečného nabídnout. Ne v penězích. Ne v těle. Ale v odvaze. V upřímnosti. V ochotě přijímat i dávat.

Protože ten „vysněný muž“, ten, co zachrání, pochopí, vydrží, rozesměje, vydělá, navíc se stará a nic nechce, ten fakt neexistuje. Stejně jako neexistuje dokonalá žena bez bolesti, bez zranění, s dokonalým tělem a nulovými očekáváními.

Vztah není záchrana. Je to práce. Společná.

A dokud se nepostavíme do zrcadla a neřekneme si: „Co pro lásku skutečně dělám já?“, budeme jen donekonečna točit to samé kolo. Selfie, citát, naděje, zklamání. A pak znovu.

Jestli to tak skutečně je, nevím... mám to od kamaráda, a tak se ptám: vidíte se v tom někdo, nebo je to jen iluze daná tím, že ženy prostě přemýšlejí jinak než muži?