Nevěrní sobě 💔

Někdy se tu rozhlížím po lidech. Ženách, mužích, dvojicích. Všichni něco hledají. Někteří tělo. Jiní únik. Někteří kontakt, i když jen digitální. A pak jsou tací, co nehledají ani to, jen chtějí na chvíli zapomenout, že žijí život, který vlastně nikdy nechtěli.

Znám pár takových. Mají děti, dům, psa, karavan. Všechno podle šablony. Všechno „v pořádku“. Jenže občas v noci nemůžou spát. A tak si otevřou profil tady. Ne že by hledali sex. Ani nevěru. Hledají sebe.

Někdy se tu zjeví jako anonymní přezdívka s očima v mlze. Napíšou: „Nechci nic měnit, jen chci zase něco cítit.“ A ty víš, že to není o těle. Je to o duši, která se kdysi ztratila mezi maturitou, hypotékou a první dětskou horečkou.

Možná to znáš taky. Možná taky žiješ život, který tě někdo naučil chtít. A tak jsi poslušně vystudoval, oženil se, narodil se ti syn, který má rád Minecraft, a žena, která má ráda ticho. A ty… máš profil tady.

Protože někde uvnitř tě pořád hlodá otázka: Co když tohle není ono? Co když jsem měl žít jinak?

Ale už je pozdě, říkáš si. Už mám odpovědnost, minulost, zázemí. Už nemůžu.
A právě proto jsi tady. Protože právě sem lidé přicházejí, když si nedovolí říct nahlas: Nejsem šťastný. Ale neumím to změnit.

Jednou mi to řekla sestřička v nemocnici, když jsme spolu čekali na výsledky mé mámy.
„Víš, většina lidí nežije život, který chtěla. Jen si na něj časem zvykla.“

Od té doby, kdykoli si tady pročítám profily, tu větu slyším znovu.

Možná se v tom někdo pozná.
A možná ne.

Ale pokud jo, tak ti nechám jednu jedinou větu:
Možná život, který si zasloužíš, ještě nezačal ... jen čeká, až přestaneš předstírat ten současný.