Kryštof plive na svět #2

- Svět naruby. A ženy s koulema. -

Měl jsem teď jednu z těch debat, který začnou nevině.
Jeden panák, pár slov, dotaz typu “a co ty si o tom myslíš?”.
A pak už to jede.
Dnešní svět. Dnešní ženy. Dnešní chlapi. A ten chaos mezi tím.

Za poslední roky jsem se naučil pár věcí. Jedna z nich je ta, že ženský dneska chtějí všechno. Emancipaci, sílu, nezávislost. A v zápětí náruč, pochopení a toho klasickýho gentlemana, co otevře dveře, zaplatí útratu a nabídne bundu když prší.
A já s tím nemám problém.
Vážně ne.
Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že se svět nějak pokřivil.
Ne, že by si ženy neměly vážit sami sebe. Né, že by neměly mít kariéry, názory, hlas. Sakra, jsem první, kdo jsem jim fandí. Vždycky jsem byl. Nikdy jsem nevěřil na nadřazenost pohlaví.
Lidi jsou lidi, bez ohledu na to, co mají mezi nohama.
Ale…
A teď přichází to ale…

Jsou věci, který se zkrátka nemění.
Věci, co máme v sobě zakódovaný hlouběji než jen přes sociální sítě, trendy a pokřivený filozofie.
Chlap má potřebu chránit.
Žena má potřebu být chráněna.
A tenhle primitivní mechanismus není žádný přežitek. Je to esence. Instinkt.
Ne plevel, ale kořen.
Jenže dnešní doba ho rve ze země, polívá sarkasmem a sází místo něj plastovou verzi se štítkem “genderově neutrální”.
Dneska když se postavíš na stranu chlapa, jsi šovinista.
Když chceš být oporou, jsi dominantní parchant. A když řekneš, že tě přitahuje ženská, co vypadá jako ženská, obviní tě z toxický maskulinity.

Kurva, kam jsme to došli?

V tom našem rozhovoru mi kamarádka řekla, že chlapi už nejsou chlapi.
Že zmizeli gentlemani.
Že už jí nikdo neotevře dveře, nikdo jí nepodrží kabát, nikdo jí nenapíše dopis.
A víš co jsem jí řekl?
“Možná jsme přestali být gentlemani ve chvíli, kdy jste přestaly být dámy.”

Je to prostý výměnný obchod.
Když po mně chceš, abych byl muž, dovol mi být mužem.
A nečekej, že tě povedu přes přechod, zatímco mi říkáš, že mě nepotřebuješ. Nečekej, že ti ponesu tašku, když mi při každým druhým gestu připomínáš, že si zvládneš poradit sama.
A hlavně.
Nevyčítej mi, že nejsem romantickej, když se dneska city považujou za slabost a dopis voní jako spam.

Jo, změnilo se to.
A neříkám, že všechno je špatně.
Ale místo rovnováhy jsme přešli do války.
Místo harmonie máme konflikty.
A ze společného tance děláme duel.
Kdo z koho.
Kdo víc vydrží.
Kdo víc dokáže, kdo míň potřebuje toho druhýho.
A přitom to mohlo být tak krásně jednoduchý.
Ona bude květina, on bude déšť.
Ona bude plynout, on jí dá směr.
Ona bude tvořit, on chránit.

Dneska se ženský bojí být křehký, protože je svět naučil, že slabost je porážka.
A chlapi se bojí být silný, protože je svět naučil, že je síla agresivita.
A v tomhle bordelu se máme milovat, chápat, spojit.
Tak jo.
Já budu dál otevírat dveře.
Budu platit víno. Budu chránit.
Ale jen pokud vedle mě půjde žena.
Ne voják v podpatcích. Ne soudkyně s očima na stejnost.
Že mít práva neznamená ztratit eleganci.
A že křehkost není slabost, ale dar, kvůli kterýmu za ní chlap projde ohněm.
A dokud budu moct, budu ten oheň zapalovat.

Ale čím dál častěji mám pocit, že hořím sám.