Žena mezi řádky 💫

Někdy se žena neotevře proto, že by hledala novou lásku. Někdy se otevře, protože už dlouho nikdo neposlouchal. Ne tak, aby slyšel mezi řádky. A tak píše. Zprvu opatrně, s odstupem. Vzápětí o něco blíž. Protože když v sobě dusíš dotek, který nepřichází, a přitom jsi celá z těla, touhy a paměti, tak prostě musíš někde dýchat.

Tahle žena není naivní. Ví, co chce. A ví, že se to možná nestane. Ale i tak se vrací. Ne proto, že by byla slabá. Ale protože být silná pořád unavuje. Chce jen na chvíli nebýt manželkou, mámou, kolegyní. Chce být žena. Vnímaná. Toužená. Ale beze spěchu. Beze strachu.

Její slova voní jako večer. Jsou klidná a zároveň nebezpečná. Umí zklidnit, i probudit. A když zlobí, dělá to s elegancí, která mužům bere jistotu a ženám dává tichý obdiv. Není laciná. Není snadná. Ale pokud tě pustí blíž, neseš v rukou něco vzácného.

Taková žena nechce hru. Ale když se jí dotkneš tak, aby tě cítila celým tělem i mezi větami, možná se ti jednou zadívá do očí. A v tom pohledu bude všechno: minulost, bolest, i to, co ještě může přijít. Pokud to neuneseš, zmizíš. Ale pokud ano… budeš přesně ten, koho v sobě držela celou dobu.

Možná nehledá lásku… možná jen někoho, kdo ji ucítí dřív, než se znovu stáhne do ticha.