Léto, co nikdy nezačalo

Bylo to jedno z těch rán, kdy víš, že se něco mění, i když se ještě nic nestalo. Vzduch je jiný. Slunce svítí stejně jako včera, ale najednou je všechno ostré, příliš skutečné. Realita bodá do očí a kocovina není z pití, ale z budoucnosti, která se ti sype mezi prsty.

Sára si chtěla sbalit pár věcí a vypadnout. Na celé léto. Chtěla pryč, jen my dva. Do Albánie, pak do Chorvatska, možná se na chvíli ztratit v zapadlém domku u mojeho kamaráda, kde není wifi. Jen ticho, slunce a sůl na kůži.
Tvrdila že pár černých triček, košile a rifle se jí vejdou do kufru. Smála se tomu. Říkala to jako samozřejmost. Že to bude sranda, že konečně vypadneme.

A já nad tím přemýšlel. Fakt jo. Dokonce jsem i volal do psího hotelu, zjistit, jak to funguje a jestli to jde na tak dlouho. Ale představa, že dám toho psa pryč na dva nebo tři měsíce, mi nedělala dobře. Ne jen kvůli němu, i kvůli sobě. On je moje konstanta. Moje výmluva. Moje pomoc, když se svět bortí. Když nevím, kam dál, on aspoň potřebuje vyvenčit. Zvednout zadek a jít ven. Když všichni odejdou, on zůstane.

Jednoho večera se na mě podívala tím zvláštním způsobem. Ne zlým, ne uraženým. Jen tichým.
Pak řekla. “Ty nemůžeš jet.”
A já ji řekl, že ne.
Nepokývl jsem hlavou, nevysvětloval jsem, neomlouval se. Jen jsem řekl to jedno slovo. Ne.

Ona se usmála tím způsobem, kterým to dělají holky, když ví, že není návratu, ale nechtějí to ještě úplně říct.
Přišla ke mně, sedla si vedle, chvilku mlčela a pak řekla. “Tak já půjdu, dřív než ti sednu na obličej a přesvědčím tě. Víš že bych to zvládla.”
Jo, zvládla. Bez všech pochyb.
Ale já tam zůstal sedět. Se psem u nohou, hlavou plnou černých triček a představ, jaký by to bylo, kdybych jel. Kdybych udělal něco jinak. Kdybych řekl “jo”. Možná by se nic nezměnilo. Možná by mě milovala víc. Možná bych já zapomněl. Možná bychom se ztratili v nějaké albánské vesnici, snědli něco místního a večer se milovali pod levným větrákem s výhledem na poloprázdný balkon.

Ale neřekl jsem to.

Možná protože měla pravdu. Možná že to nebylo kvůli psovi. Možná že jsem se bál, že s ní někam odjedu a zjistím, že Elišku mám pořád pod kůží. Že i když se směju, i když se s někým miluju, i když s někým žiju, v nejhorší chvíli zavřu oči a vidím ji. Vidím ji, jak odchází. Jak se neohlíží. Jak se ani neptá.

Sára to věděla. Chvíli jsme se hádali. Ne křikem. Spíš slovy, která měla víc ostří než obsahu. Nešlo o scénu. Šlo o rozlučku, která přišla dřív, než měla. Pak se zvedla a odešla. Bez bouchání dveřmi, bez slz. Jen tak. Jako by šla na nákup. A já tam zůstal. Se psem. S mlčením. A tím jedním slovem, který změnilo celý plánovaný léto.
“Ne.”

Teď je zase ticho. Je červen. Měl bych balit kufry, ale místo toho balím brko. Místo plánování cesty plánuju, kolik flašek můžu mít doma, než začnu vypadat jako karikatura svýho já. A psaní? To jede naplno. Protože když už nemám lásku, mám aspoň slova. Protože už nemám koho milovat, mám koho litovat.
Sebe.
Vím, že nejsem jediný. Vím, že po světě běhá spousta lidí, kteří si něco nedovolili. Kteří si něco odpřisáhli. Kteří neřekli “ano”, když měli, a pak zjistili, že “ne” je navždy.

Možná mě to psaní zachrání. Možná zase potkám někoho, kdo bude chtít vypadnout, ale ne hned. Někoho, kdo nebude mít v kufru místo jen pro moje trička, ale i pro moje chyby. Někoho, kdo mě nevezme za ruku a neodtáhne někam, kam nechci. Ale kdo si ke mě sedne, otevře whiskey, a řekne “nevadí, že nejedeme. Důležitý je, že jsme spolu.”

Možná. A nebo taky ne.

Zatím jen sedím. Piju. Píšu. Sem tam se ozve někdo, kdo mě chce vytáhnout ven. Holky, co si hrajou na múzy. Holky, co mě chtějí napravit, nebo aspoň pochopit. Ale chápat se mi nechce. Opravovat se neumím. Ale léto, to bude letos bez plánů.

Kromě jednoho.
Nezapomenout, jaký to bylo, když jsem měl šanci. A neřekl ano.