Bradavky nejsou pozvánka

Jsou doteky, které přicházejí dřív, než na ně tělo vůbec stačí odpovědět.
Bradavky. Místo, které se stalo symbolem vzrušení, přitom ne každé ženě je tam příjemně. Ne hned. Ne vždy. A někdy vůbec.

Některé ženy o tom mluví otevřeně. Říkají, že to místo vlastně necítí. Ne že by bylo mrtvé, ale jako by bylo odpojené. Spíš je to vyruší než naladí. Jiné mlčí, stáhnou se jen na chvíli, nebo jen nepatrně změní polohu, jako tiché gesto, kterého si málokdo všimne. Ale reakce těla je řeč. Jen ji často neposloucháme.

Od puberty se prsa stávají pozorností pro druhé. Ne pro ženu samotnou. Jsou komentována, zkoumána, obdivována nebo znevažována. A v tom všem začne mizet možnost vnímat je po svém. Vytvořit si s nimi vlastní vztah, vlastní citlivost, vlastní práh doteku. Intimita se někdy ztratí ještě dřív, než vůbec vznikne.

Muži mezitím vyrůstají v představě, že právě tady začíná všechno. Jako by to byla mapa, kterou už znají nazpaměť. Spousta z nich netuší, že ženské tělo není návod, ale příběh. A že každý příběh je jiný.

Zajímavé je, že o mužských bradavkách se mluví ještě méně. Přitom i ony jsou pro mnohé z nich místem potěšení – často nečekaně silným. Jenže přiznat to znamená vybočit ze stereotypu. Muž má být ten, kdo dává, ne ten, kdo se nechává dotýkat.

A tak spolu leží dva lidé, jejich těla se setkávají, ale každý cítí jinak. Ona možná v napětí, ve stažení, nebo v prázdnu. On v očekávání, v touze, možná v neklidu. Mluvit o tom je těžké. A tak se často nemluví vůbec.

Jenže právě tam, kde jsou doteky nejběžnější, bývá nejvíc nevysloveného.
Ne každá žena chce být tam hned.
Ne každé tělo se probouzí stejně.
A někdy je největší důvěra v tom, že se dotknu jen očima. Nebo se zeptám.

Ne: „Můžu?“
Ale spíš: „Jak ti to je?“
Nebo: „Chceš právě teď?“
A možná ještě líp: „Ukážeš mi, co máš ráda?“

Bradavky nejsou ani vstup, ani cíl. Někdy vůbec nejsou součástí mapy. A přesto mohou být branou k blízkosti, když s nimi zacházíme jemně. Když nejsou samozřejmostí, ale pozváním.

Možná právě tam, kde jsme si jisti, že tělo má reagovat, se máme nejdřív zeptat, jestli vůbec chce být slyšeno.