Desetkrát

Byla to jedna z těch nocí, kdy se vzduch ani nehne, a tráva voní po slunci, které z ní teprve nedávno zmizelo. Letní chata, kam jsme s partou jezdívali už od dob vysoké školy, se ponořila do ticha. Většina už spala, jen pár z nás posedávalo u ohně, zabraných do rozhovorů, které nikam nespěchaly. Já už tam jezdil spíš ze zvyku. Bylo mi přes dvacet, měl jsem vztah, ale tenhle srpnový únik… měl v sobě něco návykového. Možná právě díky těm ženám, dospělým, ale pořád hravým, v nichž zůstávala jiskra dívčí bezstarostnosti, jen teď navíc věděly, co s ní. A možná i trochu díky tomu, co mi v běžném životě chybělo, pohledy, úsměvy, nevyslovené napětí.

Jedna z nich byla jiná. Smála se tiše, skoro šeptem. Dovedla provokovat, aniž by cokoli řekla přímo. Věděla, že jsem zadaný… možná právě proto mě vedla do míst, kde sex nebyl cílem, ale jen možností, která visela ve vzduchu. Nevyřčená, napjatá, a o to silnější.

Jednou v noci jsme se spolu vytratili. Dál od ohně, dál od všech. Hluboko do lesa, kde se listí nad hlavou nehýbalo a hvězdy jako by zářily jen pro nás. Sedli jsme si na deku, chvíli jsme mlčeli…

Pak to přišlo. Pomalu, přirozeně. Nešli jsme na sebe. Šli jsme vedle sebe. Každý ve svém těle a přesto spolu. A tehdy jsem to uviděl. Nechala nohy lehce roztažené, dívala se mi do očí, jako by tam nic jiného neexistovalo. A pak se jí tělem přehnala první vlna. Měkké zatřesení, hluboký výdech. A sotva se zklidnila, přišla další. A další. Snad co pět minut. Jen jsem seděl, zticha, fascinovaný. A když to přišlo po čtvrté, udělal jsem se já. Bylo to jiné. Jako kdybych na chvíli prožil její tělo.

Seděli jsme tam dlouho. Nahřívaní nočním vzduchem, a mluvili jsme. O tom, co jsme právě prožili. A hlavně, jak rozdílné to je. Jak mužský orgasmus bývá jeden, výboj a konec… zatímco ženské tělo… jako by se nikdy nenasytí. Jako by se ladilo na vlny, které přicházejí z hlubin. Pomalé, klouzavé, a pak náhlé, srdce drásající. Jako když moře tříští břeh.

Tehdy jsem pochopil něco, co se v pornu neukáže. Co se mezi kamarády neřekne. Co je pro většinu žen možná těžké vyslovit. Že jejich rozkoš není jedním výbuchem, ale řekou. Někdy proudí tiše, jindy rozvodní celou krajinu. A že je dost těch, které si dovolí jít až na samou hranu a tam, bez studu, prožít deset orgasmů. I víc. Ne jako číslo. Ale jako proces. Cestu zpět k sobě.

Nevím, jestli to tak má každá žena. Ale věřím, že každá může… pokud se dokáže uvolnit. A dovolit si to. A já? Od té noci jsem už nikdy nemyslel na ženský orgasmus stejně. Protože teprve tehdy jsem ho opravdu viděl.