O lásce

- Láska je jako levná whiskey. Hřeje tě, pálí a ráno se probudíš sám. -

Lidi se mě občas ptají, co si myslím o lásce. Asi čekají nějakou intelektuální citaci z Dostojevskýho nebo Nietzscheho, nebo aspoň něco, co se dá sdílet jako obrázek s květinami na sítě. Jenže když se mě zeptáš na lásku, nenapadnou mě žádný aforismy. Jen obličeje. Eliška. Sára. Sabina. A pak ty, jejichž jména jsem dávno zapomněl, ale stejně mi zůstaly v paměti, jako škrábance na skle. Drobný vzpomínky, ale když na ně dopadne světlo, nedají se ignorovat.
Nejsem romantik. Ale občas si na něj rád hraju. Jako děcko, co si oblíkne věci ze skříně rodičů a před zrcadlem předstírá, že ví, co dělá. Já si zas navlíknu košili bez fleků od whiskey a jednou za rok napíšu báseň, co nedává smysl ani mně. To je moje verze lásky. Chaos, pokus, pád. A někdy taky úsměv.

Když mi bylo dvacet, láska byla vzrušující. Nepředvídatelná. Tvářila se jako roadtrip bez mapy. Holky byly krásný, svět otevřený a všechno bylo poprvé. Poprvé se probudit vedle někoho, koho fakt chceš obejmout. Poprvé se hádat o blbostech, jen aby ses mohl zase usmířit sexem, kterej voní po cigaretách a odpuštění. Poprvé si myslet, že s touhle to vydrží. Že teď už to bude navždy.

A pak zjistíš, že navždy je kurva dlouhá doba.

S Eliškou jsem poprvý pochopil, co znamená milovat někoho víc než sebe. A taky co to znamená ztratit sám sebe, když se to posere. Byla to láska, která mě naučila, jak hluboko můžeš spadnout. A jak těžký je se zvednout, když ti na ramenou pořád sedí vzpomínky.
My chlapi neumíme mluvit o citech. Děláme vtipy. Utíkáme. Chlastáme. Spíme s cizíma, protože cizí ženy nekladou otázky typu, “Kam tohle mezi námi směřuje?” A my nevíme. Nevíme ani kam směřujeme my. Jen víme, že jsme někde ztratili schopnost věřit, že by to ještě někdy mohlo bejt jiný.

Láska není film. Není to ani písnička. I když jsme si jich o ní poslechly stovky. Láska je ranní kocovina vedle někoho, kdo ti drží vlasy nad mísou. Láska je, když tě někdo pustí ke slovu i v momentě, kdy nemáš co říct. A stejně těm drží za ruku.
Ale víš, co je největší průser? Že čím víc se spálíš, tím víc začneš milovat opatrně. Jako bys hladil kočku, co tě minule poškrábala. Pomalu. Z dálky. A asi je to dobře. A možná už právě kvůli tomu už nikdy necítíš to, co dřív. Ne proto, že bys nebyl schopnej. Ale protože se bojíš, že by to zase mohlo bolet. A ono to fakt může bolet. Jako když ti někdo vyrve kus hrudníku a řekne, “Tohle si nechám. Tobě stačí to, co zbylo.”

Nejsem ten, kdo by radil ostatním. Ale kdybych měl něco říct, bylo by to tohle. “Nenech se zlomit.” I když ti rozkopou sny, i když tě opustí ten, komu si věřil nejvíc. Nezahořkni. Nezavři dveře úplně. Nech je trochu pootevřený. Občas se totiž někdo objeví, kdo stojí za to, aby ses ještě jednou zkusil zamilovat. I kdyby to mělo zase bolet.

Dneska už lásku nevnímám jako něco, co mě spasí. Nečekám, že mi to dá smysl života. Nevěřím na duše, co se hledají skrz století. Ale věřím, že občas potkáš někoho, kdo tě na chvíli donutí zapomenout, že jsi sám. A v tomhle světě, kde se lidi míjejí víc než potkávají, je i chvilka sounáležitosti sakra velká věc.
Nevím, jestli ještě někdy budu opravdu milovat. Ale kdyby jo, chtěl bych, aby to bylo klidný. Bez dramat. Bez žárlení. Bez her. Jen dva lidi, co si rozumí i v tichu. Co se dívají na sebe, ne jen přes telefon. Co se znaj tak dobře, že si můžou dovolit být potichu a neřešit, jestli se něco děje.

A víš co? Možná láska není o tom někoho najít. Možná je to o tom naučit se bejt v pohodě sám. Aby když pak někdo přijde, byl to jen bonus. Ne záchrana. Protože když hledáš někoho, kdo tě zachrání, většinou skončíš pod vodou s někým, kdo neumí plavat.

Láska je jako cigareta v dešti. Buď ti navlhne a zhasne dřív, než si potáhneš, nebo tě na chvíli zahřeje, ale stejně víš, že z ní zůstane jen popel.
A stejně bych si ji zase dal. Možná ještě jednou. Možná naposled.