Dst

Bylo to jedno z těch večerních setkání, kdy se člověk ocitne na místě, kam původně vůbec nechtěl jít.
A pak jsem ji uviděl.

Byla otočená zády, štíhlá silueta v černých šatech, které končily těsně nad koleny. Vlasy měla rozpuštěné a v jedné ruce držela skleničku, jako by se jí nechtělo ji dopít. Když se otočila, podívala se mi rovnou do očí – jako by mě čekala.

„Poprvé?“ zeptala se s úsměvem, který byl trochu zvědavý, trochu zkoumavý.

Přikývl jsem. „Nevím, co jsem čekal, ale určitě ne tohle.“

„A co jsi dostal?“ Její otázka přišla bez zaváhání, tón měl v sobě zvláštní měkkost. Nedovolovala odmlku.

„Asi někoho, kdo mě právě docela odzbrojil.“

Zasmála se. Nebylo to nervózní, bylo to sebejisté, hravé. „Tak si se mnou sedni.“

Našli jsme klidný kout za oponou v zadní části galerie. Jen židle, ticho a tlumené světlo z lampy, co visela nad námi. Nemluvili jsme moc. Jen pohledy, drobné poznámky, úsměvy.

A pak přišlo to ticho, kdy by měl jeden z nás něco říct, ale místo slov jsem jí přejel prstem po hřbetu ruky. Neucukla. Naopak – pomalu rozevřela dlaň a nechala mě, ať jí ji sevřu. Bylo to gesto, které říkalo víc než jakákoli věta.

Naklonila se blíž. Vůně její kůže mě udeřila s takovou intenzitou, že jsem na vteřinu přestal dýchat. A pak – aniž bychom se domluvili – naše rty se spojily. Neprudce. Ale s tou neskrývanou zvědavostí, kterou mají jen dvě těla, co se právě potkala a cítí, že něco začíná.

Její dech byl rychlejší. Prsty mi přejela po krku, zlehka, jako by testovala hranice. Zatajili jsme dech oba. A když jsem se naklonil blíž, nechala mě, abych jí políbil krk – pomalu, měkce, těsně u linie čelisti.

„Tohle… není obyčejné poprvé,“ zašeptala.

„Já vím,“ odpověděl jsem tiše a v tu chvíli jsme oba věděli, že noc nekončí.
Nastavila všechny dírky a já jí ochotně daroval vše co sem měl snad desetkrát.....