„Dneska večer nechci romantiku. Chci, abys mě hodil na postel, svázal mi zápěstí, rozkázal mi ležet, dívat se Ti do očí a držet hubu, dokud mi sám nepovolíš vydat jediný zvuk. Chci, abys mě pomalu svlékl, ale nenechal se mě dotknout. Až budu nahá a bezmocná, chci slyšet Tvůj hlas – rozkazy, příkazy, žádné prosby. Chci, abys mě otočil na břicho, roztáhl mi nohy, chytil mě za boky a bez varování mě…

Jmenuji se Monika a je to takhle už nějakou dobu. Ten pocit je tam pořád, nenápadně pulzuje pod povrchem všeho, co dělám. Není to tak, že bych na to myslela neustále, ale je to tam jako tichý motor, který nikdy nevypne. Někdy je tišší, sotva slyšitelný, jindy zase duní tak, že se soustředím jen s velkou námahou na cokoli jiného. Dneska v práci to bylo docela náročné. Měli jsme důležitou…