„Jo, Pavlíku, jo, pořádně přitlač!“ ječí Robert jako smyslů zbavený. Vzduchem se mihne kožený řemen a vykouzlí na kůži rudou čáru. Ránu doprovodí výkřik, ve kterém se míchá bolest i vzrušení. „Jo, Pavle, panebože do prdele, tak se mi to líbí! Ještě!“ Prásk! „Ááá,“ ozve se opět stroze zařízenou místností, až se rozklepou starožitné skříňky. Prásk! Prásk! Odulá, vrásčitá zadnice se plní znameními…