Přiznám se, že jsem na tohle slovo neskutečně alergická. Když se ohlédneme aspoň trochu do minulosti, uvidíme, že věci, které byly normální před lety, už normální nejsou a ty, co se vymykaly, postihovaly a zavíralo se za ně, případně se na ně aspoň lidi blbě tvářili, se teď minimálně neřeší jako nestandard. Můžeme nosit co chceme, mít barvu vlasů klidně v odstínech duhy (barevný vlasy mimochodem…

O tom svém “něčem” mluvím standardně, koneckonců i tady už o tom pár uživatelů a uživatelek ví, protože nejsem zvyklá si hrát na něco extra a tahle věc na mně zanechala výrazné exteriérové stopy, takže se to prostě nedá nijak ochcat. A s tímhle elaborátem to aspoň nebudu muset každému kopírovat do zpráv. Vím, že si tím zase zavřu pár dveří, ale beru to tak, že obsah za nimi asi za mnoho nestál. A…

I když jsem tu krátce, už jsem tu četla pár rantů a fňuků, jak jsou ženský děsný a chlapi tuplem, jak se tu nedá seznámit a bla bla bla... Ono je asi jedno, jestli je tady člověk tři měsíce, tři roky nebo třináct let a už by na něj mohli nalepit inventární číslo, tam se to jen liší počtem negativních či pozitivních zážitků. Dynamika tohohle místa je rozpoznatelná po pár dnech. Je to tu…

Náš život není plný jen lehkých zaškobrtnutí nohou, nemotorných klopýtnutí ale i pořádných držkopádů, po kterých si buď něco uvědomíme, chceme změnit nebo od toho prostě zdrhneme. Nemluvím jen o veselých historkách z natáčení toho našeho životního spektáklu, ale i dramatických situacích nebo chvilkách napětí. Hlavně ty temnější události, ať už nás stojí vztahy, nemovitosti, peníze, důvěru někoho…

Rozhodla jsem se jako první text mého blogu sepsat takovou snůšku keců o orgánu, který je pro mě u člověka nejdůležitější ze všech. On sám je skrytý a nikdo z nás ho nevytasí napřímo jako péro z kalhot nebo kundičku při roztažení nohou. Taky nevypadá nijak vábně, je to takový lesklý růžový sulc o dvou půlkách a jediný, kdo by měl fakt velký zájem ho vidět, by byla nějaká hladová zombie. Jenže tam…