Nemůžu si pomoci, ale v té písni je tak obrovská síla, že mi zní poslední dobou až moc často... Velké slova mají být němé, ukryté vevnitř, v tobě i ve mě... Jenom klid, mír a pokora a srdce otvorené dokorán. Len láska, pravda a česť, aj keď sa to občas nedá zniesť. Jsme lidé hříšní, proto někdy krutí, lžeme si, že život nás k tomu nutí. Svoj svet nosíme v sebe a so sebou a každý máme svoje…

Když nevíš, jak začít, začni dotekem...Dost dobře si vybavuji ty první elektrizující doteky..dodneška mě provází v myšlenkách mnohem víc než samotný příběh..Je to už hodně dávno..brigáda na jedné chatě, šla jsem si umýt ruce, namydlím si dlaně a náhle se ke mě zezadu přitiskne a svými dlaněmi myje mé...takhle to začalo...Anebo platím u baru, vrací mi drobné a vtiskne je do mé dlaně, kterou chvíli…

Určitě to mnozí znáte..ale jak s tím bojovat ? Co s nadržeností, když nízké pudy křičí po rozšukání a vysoké říkají...buď za dámu, neříkej už ani slovo, zahal své výstřihy a potlač výkřiky po bohapustém mrdu.. Proč zrovna mě se dostává tolik pokušení a proč je těžké, tak děsně těžké odolat ? Je to jako jadranská zmrzlina, která Vám voní pod nosíkem...kdy si olíznete rty a chcete se do ní…

Jak dlouho jsem o tom snila a jak nedotknutelný sen to byl.. Milionkrát jsem se dívala do nebe, plakala pro hvězdu a onu noc, jsem jich měla desítky v dlaních.. Všichni víte o kterou noc se jednalo..horká letní noc, šumění moře, lesknoucí hladina..tma a desítky záblesky perseidů. Dopíjím lok lahodného drinku, opouštím tu úžasnou bandu a jdu na pláž, kde si povídají děti..malé velké děti, malošky…

V neděli večer jsem už nevěděla kam se vrazit. Zkusila jsem synův pokojík, okna otevřela do kořán a ani nafouklo. Vystrčila jsem hlavu z okna, koukám na střechy domů a do hvězd. Kolikrát jsem snila o vlahé noci ..dlouhých posezeních v pergole a promilovaných nocí pod širým nebem ? Teď jen prosím jediné...déšť...Koukám do tmy pokoje, košilku vykasanou a přemýšlím...V tom zahřmí a slyším kapky…

A zrajou rok co rok a vždy, když natrhám plnou misku, vzpomenu si na Tebe..tvůj šibalský úsměv a ty slaďounké třešně v plné míse, co jsi mi tenkrát dovezl. Zdá se to už jako sen po těch dvaceti letech, přesto jsi ve mě zanechal nesmazatelnou stopu. Byl jsi má neřestná, ale sladká láska. Neřestná proto, že jsi pro mou nevinnost byl až moc zkažený, přesto, jsem se dokázala do Tebe zamilovat..Nejen…

Prostá otázka, která mě dokáže neskutečně vzrušit. Proč? Už jen ten slovenský půvab, který umocňuje temperament retů, které dokážou tak neuvěřitelně moc. Nejen vyřknout pěkná i bolestná slova, ale taky pocity beze slov. Chutě, touhu, rozpoložení..nervozitu, oddání, smyslnost, rajc, hladovost.. Jaké jsou ty moje? Požitkářské a věčně hladové, píšou mi, že smyslné, rajcovní. Jak chutnají ? Když…

Miluju kapky vody na mém těle a vždycky mě strašně rajcovalo hupsnout do fontány uprostřed náměstí... Jenže nikdy k tomu nedošlo úplně. Má nejoblíbenější galerka tady na amatérech, je právě Jasminčina Fontána.. Zkoukla jsem ji snad stokrát a jednou bych se prostě chtěla taky smáčet ve fontáně a mít aspoň jednu fotku. Dali jsme si schůzku u fontány. Nevím už čí to byl nápad, ale, jak on říkal,…

Ano milovníky, něco jako označníky zastávek..myslím zastávek na milování, soulož, vydráždění, kouřovou...zapomeňte na cigára..myslím hlubokou, kouřovou s výplodem mrdky.. Sluníčko mi svítí při jízdě do tváře a mě mučí neutuchající nadrženost, horkost kundičky, která myslí jen na to jedno..být vymrdána, zprzněná tvrdým pérem, rozehrát tu smyslnou jízdu třeba na konec světa.. Ochh..jedu kolem…

V uších mi zní smysluplné tóny a já koukám, jak se rozednívá, jak sluneční paprsky se derou přes větve stromů a chtějí pohladit mou tvář. V tom cítím tvé dlaně, které obejmou mé boky a tvé tělo přitisknuté na můj zadeček. Cítím tvou horký dech na mé šíji a následné rozpálené polibky..Hudba, tvoje blízkost, vzrušení..přitahuju si tvé dlaně a proplétám se svými a ty mě tiskneš ještě více.…