Moje lásky vždy končili prazvláštně a odnesl jsem si to na duši. První, se kterou jsem chtěl být celý život mě nečekaně odložila v okamžiku, kdy mi vyráběli zásnubní prsten ve zlatnictví, nikdy jsem se nedozvěděl proč, nebyl v tom nikdo jiný, necítil jsem žádný problém a ani naše okolí to nikdy nepochopilo. Dodnes se kontaktu vyhýbám, protože i po tolika letech s tím nejsem srovnaný. Druhá láska byla vysvobozením, taky jsem si maloval budoucnoust. Ale až do okamžiku, kdy mě jeden večer po návratovém sexu po mé delší zahraniční služebce spražila informací, že je těhotná s kolegou. Také se kontaktu vyhýbám, protože bych neunesl jak má dítě, které jsem si vysníval jako mé... Pak jsem si dal chvíli oraz, než jsem potkal třetí. Spadl jsem do toho po hlavě a byl jsem až po uši opět zamilovaný. Mělo to však háček, měla přítele a byla s ním, jen prý kvůli rodičům a plánovala rozchod kvůli mě. Pak ji z firmy poslali na půl roku na stáž do centrály v Americe. Každý den jsme si volali, psali, skypovali... Když se vrátila, hned se se svým rozešla a byla u mne přes noc, byl jsem šťastný jako prase. Jen to ráno utnula informací, že se za týden vrácí a zůstane v Americe, že tam má nového přítele a bude žít s ním... Takže si případám jako zneužitý blbec a vlastně vždycky mám štěstí na neperspektivní vztahy...