Protože mě baví dobrá společnost stejně jako cvičení.

Není to žádná věda :)

Není problém nárokovaní si druhého, majetnické myšlení než city k přátelům?

Kulturní zákaz vztahující se k sexu s přáteli je nevyhnutelným důsledkem sociálního přesvědčení, že sex je přijatelný, pouze když vede k monogamnímu manželskému vztahu. Já jsem naopak přesvědčený o tom, že přátelství je skvělý důvod k sexu, a že sex je skvělý způsob, jak si udržet přátelství. Za sebe bych navrhoval skutečně milovat přátele bez ohledu na to, zda s nimi máme sex, nebo ne: tito lidé jsou naše rodina a nezřídka jsou v našem životě trvalejší než manželství. Praxí můžeme rozvinout intimitu založenou na vřelosti a vzájemném respektu, intimitu mnohem svobodnější než zoufalství, potřebnost nebo slepá nepříčetnost zamilovanosti proto také vztahy mezi „kamarády s výhodami" jsou tak nesmírně cenné. Když oceníme lásku, respekt a uznání, které sdílíme s přítelem, s nímž bychom nikdy neuzavřeli manželství, sexuální přátelství může být nejen možné, ale přímo preferované. Zatímco si děláš hlavu, že tvoje sexuální touha by tě připravila o přítele, zkušenější by si patrně říkala, proč je to jediný přítel, s kterým jsem se nikdy nepomilovala.

Nepíšu o kamarádství ale přátelství. Každopádně, vše závisí na komunikaci, jak si to oba nastaví.

Shibari není omezeno věkem😊

Závěry z virtuálního světa? Jaké to je v tom reálném? :)

Přijde mi, že mluvíme o tom samém jen to nazýváme jinak - já to nazývám „očekávání“ a ty „závazek“.

Jasně, chápu, že to tak vnímáš. Ale kdyby to pro některé lidi nebylo dlouhodobě uspokojující, tak by vlastně ani nebyli součástí polyvztahů. Právě to, že v tom zůstávají roky a nacházejí v tom naplnění, ukazuje, že to pro ně funguje — jinak by si zvolili něco jiného. Není to pro všechny, to souhlasím, ale pro ty, kterým to sedne, to není jen výjimka, ale jejich přirozený způsob, jak žít vztahy.

Rozumím, co tím myslíš, a myslím, že tohle je zajímavá perspektiva. Ale z polyamorního pohledu to vnímám trochu jinak — pozornost a lásku nemusíš nutně dělit mezi všechny své partnery stejným způsobem. V polyamorním vztahu mohou lidé mít více partnerů, přičemž každý vztah může být jiný, i když se ti všichni věnují. Není to o tom mít „jednoho nejlepšího“ a všechny ostatní jako nějaké ‚doprovodné postavy‘. Naopak, každý vztah může přinášet jiný druh spojení, a to může být naprosto vyvážené i v případě, že každý partner má jiné potřeby a jiné vztahy. Láska a pozornost nejsou limitované na počet lidí, protože je to o kvalitě a o tom, jak se s každým propojíš. Není to o rozdělování lásky na procenta, ale o tom, jak se v těch různých vztazích cítíš a co z nich pro tebe plyne. Pokud je upřímná komunikace a všichni vědí, na čem jsou, tak to může fungovat.

Rozumím, jak to myslíš, ale v polyamorii to není o zaplňování mezer. Každý vztah může být stejně hluboký a plnohodnotný, jen je to jiný způsob, jak si lidé navzájem plní své potřeby a procházejí životem. Nejde o to, že by jeden vztah měl něco, co ostatní nemají, ale spíš o to, že každý vztah přináší něco unikátního. Polyamorie není o dělení energie, ale o jejím růstu v různých směrech, podle toho, co si oba partneři přejí a potřebují.

Rozumím, co tím myslíš, ale právě ta část o tom, že by to měli být spíš spřízněné duše, které bez sebe nemůžou žít, mi přijde trochu extrémní. Podle mě může existovat i varianta, kdy dva lidé mají mezi sebou přátelství, respekt a důvěru, a zároveň si občas užijí i fyzickou blízkost, aniž by to hned muselo být osudové spojení nebo hluboká závislost. Pokud to oběma vyhovuje a jsou k sobě upřímní, proč by to nemohlo fungovat právě takhle? Nemusí to být hned ‚horší varianta‘, záleží spíš na tom, jak to ti dva vnímají a nastaví.

To je trochu smutné, že někteří lidé to tak vnímají. Přátelství může být opravdové, nehledě na jejich pohlaví. Je to spíš o tom, jak si to lidé nastaví a co od toho očekávají.