Ležela jsem jsem na posteli, hlavu v polštářích, zavázané oči, ruce i nohy přivázané k posteli. „Už ti krásně rudne prdel, ty čubko, hezky ještě drž!“ práskal mě rukou přes zadek. Propínala jsem celé tělo, nevím zda jsem křičela, nevím, zda mým tělem projížděla…

Emo ty dívko bez viny, pojď semnou ulehnout do hlíny. Prokypřím jemně tvou půdu rýčem. až budeš se třást strašlivým chtíčem. Nakonec nechám tě ve slasti výbuchu, jaro je totiž cítit ve vzduchu.

Začalo to přibližně před dvaceti lety. Nastoupil jsem do nového zaměstnání a neřešil nic, kromě učiva k danému řemeslu. Neměl jsem v plánu stoupat v pracovním žebříčku, chtěl jsem jen tiše proplouvat. "Lopatou" jsem se narodil a jako lopata měl v plánu dlouhé roky…