Jedny z mých nejstarších fotek z vázání. Tehdy ještě s bavlněnými provazy. Dnes už sahám výhradně po jutě, která dává celé práci úplně jiný charakter.

Kořeny ale sahají ještě dál. Dávno předtím, než jsem narazil na shibari jako takové, jsem vázal čistě instinktivně. Bez technik, bez pravidel. Jen šátky, zvědavost a chuť objevovat. (Taky nadrženost).

Když se na to dívám zpětně, je zajímavé sledovat ten posun, od intuitivního hledání k vědomé práci s provazem, napětím i estetikou. Každá fáze má svoje kouzlo.


Zavřela oči.

Nebyla bezmocná, jak by si někdo mohl myslet. Byla odevzdaná. Dobrovolně. V tom byl ten rozdíl, který se nedá vysvětlit, jen zažít.

V tom napětí, které drželo její tělo, se začala ztrácet hlava. Myšlenky se rozplývaly. Zůstával jen dech, rytmus a přítomnost.

A někde mezi jednotlivými uzly pochopila, že to není o tom být svázaná.

Ale o tom, že si konečně dovolila přestat všechno kontrolovat.

Fotky nejdřív měly být dokumentační, abych si mohl připomenout čas strávený spolu. Nakonec z toho vznikla taková lehce zvláštní galerie z hotelu.