Je vedro na chcípnutí. Sedím na zídce a pozoruju ten rozžhavenej svět. Všichni se pohybujou děsně pomalu nebo se ukrývaj ve stínech. Ta kráska vedle mě, s dlouhýma štíhlýma nohama, magnetickým zadečkem, bříškem co se musí nutně ukazovat, prsa co se v tom vedru nesmí…

"Prosím, ať tohle nikdy neskončí -í -í -í!", a stiskla si do zubú sevřenou pěst. Ten pocit jí vystřelil ze středu míchy až do konečků prstů u nohou a pak se vrátil do podbříšku, kde se proudem rozlil do celýho těla. Tak to už jsem dlouho necítil, vlastně je to možná…