Byla tichá, když vešla. Oči sklopené, ruce sepjaté před tělem. Přesně tak, jak jsem jí to nařídil. Věděla, proč je tu. Věděla, co bude následovat. A přesto – nebo právě proto – její tělo dýchalo očekáváním. "Zavři dveře. Pomalu. A pojď přede mě," poručil jsem tiše.…

Ještě si decentně upravíš blůzku, popotáhneš sukýnku a zaklepeš na dveře kanceláře. Třeba si jdeš pro povýšení, můžeš si myslet. Pojď dál, Marcelko, slyšíš vzápětí po zaklepání hlas šéfa. Vejdeš dovnitř a přistoupíš až ke stolu. Je nezvykle uklizený, neleží na něm…