Nikdy jsem nevěřila, že muž jako ty může existovat. Ne pro někoho jako jsem já. Když jsi mě poprvé našel – když ses na mě usmál tím pohledem, jako bych byla vzácná, čistá, jako bych si zasloužila být milovaná – usmála jsem se taky. Ale uvnitř jsem už couvala. Protože…

Nikdy jsem to neplánovala. Kdybyste se mě před pár lety zeptali, jestli jsem šťastná, usmála bych se, políbila svého manžela na tvář a řekla ano. Protože jsem byla. Nebo jsem si to alespoň myslela. Marek byl — a stále je — dobrý muž. Pevný. Spolehlivý. Laskavý…

Maria byla celý můj svět. Křehká, oddaná, jemná. Dívala se na mě s tím druhem důvěry, který si člověk nemůže koupit ani vynutit. Každý její pohled, každé pohlazení, každé šeptnuté "miluji tě" bylo jako zapečetění toho, kým jsme byli jeden pro druhého. A právě proto…

Ona řekla, že nikdy nebude chtít. Lhala.Jak se žena, kterou miluji, proměnila z odmítavé v žadostivou. A proč jsem na ni hrdý. Když jsem to poprvé nadhodil, zavrtěla hlavou. „Ne. Nikdy. To není nic pro mě.“ A věřil jsem jí. Protože tomu sama věřila. Nebyla ten typ…

Nejspíš jste na to klikli a čekali něco jiného. Nějaký výlev. Hrudí dunící manifest o kontrole, dominanci nebo „tradičních rolích“. Možná jste se připravili na misogynii nebo křehké mužství přestrojené za moudrost. Ale zastavím vás hned na začátku. Toto není ono. Toto…

Kuchyně voněla levandulí a citronem, slabý zbytek jejího parfému ulpíval na utěrce, kterou jsem svíral. Umyval jsem poslední talíře z večeře, když vešla Eliška, její hedvábný župan sklouzával z jednoho ramene, kaštanové vlasy zachytávaly tlumené světlo jako svatozář.…