Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný, nevyspalý, protivný a nenáviděl jsem celý svět. Zároveň mi bylo jasné, že budu mít milion nepřijatých hovorů a milion zpráv od zvědavých kumpánů. Jaké bylo mé překvapení, když telefon nic takového neukazoval. Byl jsem ale rád, vůbec nevím, co bych jim psal, nadržencům. V kuchyni seděli ctění rodičové, bylo tam útulno, voněla káva a na stole byla…

Sobotu i neděli jsem věnoval přípravám na zábavu, resp. na to, co přijde po ní. Myslím, že už jsem toho viděl hodně, a kluci o tom také furt mluvili, ale nesmím to pokazit, tak jsem studoval dál. Rozumějte, koukal jsem na porno a sledoval, jak by se to mohlo Petře líbit, aby neřekla, že jsem úplný dřevo. Pustil jsem si i lesbické porno, říkal jsem si, že holky budou nejlíp vědět, jak to mají rády…

d našeho zážitku u rybníka uteklo pár měsíců a nastal konec listopadu. Zážitek skutečně zůstal tam u Volšáku a ani my mezi sebou jsme se k tomu už ani slovem nevrátili. Všichni jsme se za to tak nějak styděli. Já na to však vzpomínal pravidelně a přemýšlel, jestli i kluci na to vzpomínají a jak. Já na tom byl tak, že mi to přišlo divné, ale ne hnusné. Asi jsem v tom viděl, že je naše přátelství…

Mamíí, koupíš mi v krámě nějaký chipsy, kolu, malinovku, bagety, zeleninu a kuřecí maso? Kaká dělá večer na Volšáku nějakou oslavu, tak klukům udělám svoje bagety.“ Bagety s grilovaným kuřecím masem a zeleninou byl takový můj tehdejší majstrštyk a kluci se po nich mohli utlouct. Limči se hodily, jelikož mi bylo jasný, že přitáhnou jenom alkohol a na tohle nebudou myslet. A já se navíc budu…

Byli jsme čtyři, dá se poupravit název slavné knihy, kterou nám ve škole nutili, a tak jsem k ní měl přirozený odpor až do dospělosti. Parta kamarádů ze vsi na jihu Čech. Záboří je vesnice, která má necelých čtyři sta obyvatel, a přímou úměrou si dokážete spočítat, kolik tam tak mohlo být dětí. My jsme však byli poměrně silné dva ročníky, kdy se za dva roky narodili čtyři kluci a dvě holky. Kluci…

Obracím se k plošinovému vozíku, na kterém je popruhová konstrukce s uvězněným Dakem, a pomalu ho před sebou tlačím dál až ven do chodbičky. V ní se ale zastavuju, aby to ti dva namakanci v zákulisí neviděli, a skláním se k mému spoutanému kolouškovi. Nevnímá mě. Musel omdlít vyčerpáním. Nechám ho, dokud nedorazí posily. Moje uši a rozkrok totiž zaznamenaly něco, co mi rezonuje mozkem, a nedokážu…

Mám štěstí. Nebudu muset ani jednou vyplavat jenom proto, abych nabral vzduch do plic. Dakovy hodinky vidím už z dálky. Jako zázrakem zůstaly ležet na vrcholku jednoho z podmořských útesů, necelé čtyři metry pod hladinou. Zpod ní vidím i to, jak se sem velice rychle blíží motorový člun. Poznávám ho. Vypouštím zbytek vzduchu jako velký shluk bublin, aby záchranáři věděli, kde zhruba se vynořím.…

Dako ztěžka otevírá oči. Zprvu kolem sebe nevidí nic, až po chvíli se rozkoukává a ve všudypřítomném šeru mu dochází, že je zavřený v bedně. Několika malými kruhovými otvory se dovnitř prodírají paprsky, které rozbíjejí přítmí a trochu i stísněnost neobvyklé cely. Zvláštnost Dakova vězení však nespočívá jenom v provedení, ale i způsobu uvěznění. Mladý sameček je zcela nahý a zavěšený v…

Na Ostrově je klid. Už pěkných pár měsíců náš tým řeší jenom drobné potyčky ostrovanů, kdy žádná z nich neznamená výraznější narušení bezpečnosti zdejšího pokojného ráje. Parťáci jsou z toho nadšení. Jsme elitní, aniž bychom se příliš nadřeli. Jenže, abych pravdu řekl, já z toho moc odvázaný nejsem. Po všech mým zkušenostech z pevninského života mi to spíš připadá jako pouhý klid před bouří. V…