Bylo to jedno z těch odpolední, kdy bylo všechno naplánované do posledního detailu. Měla to být její hra – a já byl jen jednou z figurek na šachovnici její fantazie. Místo setkání bylo domluveno na odlehlém místě za městem, poblíž lesíka, kde vysoká tráva a stromy nabízely jen minimální krytí. Když jsem dorazil, už tam byli. Stála opřená o strom, krátké letní šaty sotva zakrývaly její křivky.…
Byl jsem v obchodním centru v Praze, ukrytý mezi regály oblečení, v sekci, kde málokdo chodil. Poslal jsem jí GPS polohu spolu s krátkou zprávou: „Kabinka vlevo vzadu. Čekám na tebe.“ Věděl jsem, že dorazí – byla na to moc zvědavá, příliš hravá, než aby odmítla. Adrenalin mi tepoval v žilách. Kabinka byla malá, osvětlená chladným bílým světlem, ale to mi bylo jedno. Dveře jsem nechal lehce…
Byl to jeden z těch dnů, kdy silnice byla nekonečně prázdná a rádio hrálo jen staré melodie, které jsem sotva vnímal. Slunce pálilo a okno auta bylo stažené dolů, aby alespoň trochu proudil vzduch. Už jsem byl několik hodin na cestě, když jsem ji uviděl. Stála u krajnice, štíhlá postava v šortkách a lehké halence, s batůžkem na zádech a palcem vztyčeným. Její dlouhé vlasy jí vítr rozfoukával…
