Je večer jako každý jiný.... Já v županu, ty s ručníkem kolem boků. Na stole zapálená svíčka a dvě skleničky vína...užíváme si, že jsme sami....bez dětí... Koukáme si do očí a oba v nich vidíme touhu, chtíč, tajné sny a fantazie....ale jen ty, které před sebou neskrýváme až na dno svojí hříšné duše. Jsou vůbec nějaké takové? Řekli jsme si co se nám líbí...co chceme...po čem toužíme... Kdo ví,…

Mám narozeniny a ty se tváříš jak tajemný hrad v Karpatech. "Zlato mám pro tebe překvapení. Správnej narozeninovej mejdan." No nevím jak moc bude správnej. Víš moc dobře, že nejsem žádná, velká pařmenka. Tuhle myšlenku raději nahlas neříkám. Zaparkuješ a vedeš mě k nenápadnému domu...Moje otazníky, které mám v očích, s úsměvem přehlížíš. Starší žena nás vítá a vede nás do šatny... "Až budete…

Strach?.... tím to vše začalo.... "Prosím, přestaň už míchat to kafe. Ukaž mi to už. Víš, že jsem zvědavá." zvědavostí poposedávám a čekám až mi konečně ukážeš, to na co jsem se těšila. Vyndaváš obojek, pouta ....a vodítko..". Jak jsou krásně lesklý.".. Musím si na ně hned sáhnout. "Jo to je ono. Vyzkoušíme je." Svlékneš se a já ti nasazuji pouta na nohy, na ruce a obojek si nechávám na konec..…

Strach? Skrytá touha.....a teď další řádky.... Každý den moje prsty běhají po klávesnici telefonu....každý den vzduchem letí vzkazy a zprávy tam a zpátky. Těším se každý den na naše špitání o našich tajných snech a fantaziích. Mám dojem, že snad většinu dne myslím jen na rákosku, tebe přivázaného k posteli, tvoje prsty....které vždy v mém klíně rozpoutají orgastickou bouři a tvoje úžasné "Ano…

Pokračování, které navazuje na povídku Strach? Jsem nervózní a zároveň mě polévá horko. Srdce mám až v krku a cítím takové zvláštní vzrušení. Za chvíli dorazí.. Podívám se do zrcadla.... No snaha byla... Co blbnu? Kolik mi je? Vždyť vím, že sem nejede kvůli mejm krásnejm očím. Asi ani neví jaké jsou...i když mi do nich minule nějakou dobu koukal. Moje myšlenky přeruší telefon. Už je tu! Vypláznu…

Sedím v rohu místnosti v tureckém sedu, hlavu opřenou o zeď a přemýšlím co byla skutečnost.... Přišel a byl přesně takový, jak jsem si ho vždycky představovala. Věděla jsem o něm už hodně věcí, díky zprávám, které mezi námi už nějakou dobu létaly sem a tam. Teď už vím i jak jemné má rty,....jak jeho ruce umí bloudit po mém těle...jak se se mnou dokáže bavit i o tajných snech a vyslechnout moje…

Venku je krásně, vše začíná vonět jarem.. Je ráda, že ji vytáhl na výlet. Sedí vedle něj a sleduje jak se věnuje řízení....hmm sluší mu to... Líbí se jí jeho oči, strniště na tváři a jeho ruce....ano ruce, které ráda nechává bloudit po svém těle. Podívá se na ní a zašklebí se tak jak to umí jen on. Začne se smát a přitom začíná vnímat takové to zvláštní šimrání v podbřišku....Asi na ní leze jaro.…

Zase do práce... jak se mu nechtělo vstávat.... Přichází na nádraží, vlak už je tu. Nastoupí a sedne si a schoulí se pod bundu ....třeba ještě na chvíli usne. "Jízdenku prosím "...tu větu slyší jako z dálky, ale najednou se ho někdo dotkne a on cítí příjemnou vůni... Vystrčí schovanou hlavu a raději dvakrát mrkne. Vždycky jezdí takový starý děda, kde se tu vzala tahle kočka...taková pěkná…