V pátek po posledním zvonění se škola rychle vyprázdnila. Kroky učitelů se rozplynuly v ozvěně chodeb, a nad školní budovou se rozprostřel podvečerní klid. Až na jedno místo. Lenka otevřela dveře do tělocvičny a vdechla vůni dřeva, míčů a potu, která tu visela ve vzduchu jako připomínka mladých sportovců. Byla to vůně síly, soutěže, těla. Dnes ji však zajímalo jediné tělo. Martin stál u žíněnek…

Kabinet fyziky byl obvykle tichý, přetopený místnostmi, kde se dýchala zatuchlost starých přístrojů, tabulek a pokusných souprav. Ale v ten čtvrtek odpoledne dýchal jinak — jako by vzduch sám věděl, že sem přichází napětí jiné než elektrické. Lenka se opřela o okraj stolu, kde leželo torzo Van de Graaffova generátoru, a zírala do slunce, které propalovalo prach visící ve vzduchu jako mlha. Měla…

Třicet let. Třicet zatracených let. A stejně, když Lenka vstoupila do sálu hotelu, David ji poznal okamžitě. Vlasy měla kratší, boky širší, ale ten pohled – to byl ten samý pohled, jaký si pamatoval z lavice o dvě řady dál. Večer ubíhal rychle – pár drinků, vzpomínky, smích. A pak, někdy po půlnoci, stála s Davidem sama na balkoně. On ji pozoroval, jak si zapaluje cigaretu. „To jsi začala až po…