Slunce pomalu klesalo k obzoru a já šlapal do pedálů po úzké lesní cestě. Vzduch voněl po jehličí, teplém prachu a blížícím se večeru. Měl jsem za sebou už dobrých dvacet kilometrů a plánoval krátkou pauzu, když jsem ji spatřil. Stála opřená o kmen borovice, zády ke mně, v přiléhavých kraťasech a sportovní podprsence. Dlouhé nohy, štíhlý pas, vlasy stažené do rozcuchaného culíku. Vedle sebe měla…

Ležela pod mnou, těžce dýchala. Její tělo bylo vlhké a rozehřáté, nohy stále roztažené, prsa se zvedala v rytmu každého nádechu. Přesto v jejím pohledu nebylo ani náznaku unavení. Jen hlad. Přetočila mě na záda bez jediného slova a přehodila nohu přes moje boky. Sedla si na mě, pomalu, kontrolovaně. Vzala si mě zpátky do sebe, sklouzla po celé délce, až vydechla mezi zuby. Přitom se mi dívala…

Usmál jsem se. Byla nádherná – rozehřátá, rozevřená, napůl ležící, napůl čekající, co s ní udělám dál. „Ne, rozhodně nekončíme.“ Přejel jsem jí dlaní po zádech až ke kostrči. Chvěla se, ale ne zimou – tím, jak byla vzrušená. Zlehka jsem jí plácnul po zadku. Vzdychla a zakousla se do spodního rtu. „Ještě.“ Další rána – silnější. Zvedla boky víc, jako by prosila. Její kůže pod dlaní hořela.…

Vsunul jsem do ní špičku. Byla připravená. Měkká, vlhká, jako by mě už dávno chtěla. Přirazil jsem – naplno, hluboko. Zalapala po dechu, a zaryla nehty do zdi. „Jo… přesně takhle,“ zavrčela. Její hlas byl chraplavý, ne hraný – byl to syrový chtíč. Držel jsem ji za boky, její tělo se napínalo proti mému. Přirážel jsem tvrdě, bez zdržování, bez něžností. Jen surový rytmus a její vzdechy. S každým…

Bylo něco po osmé, když mi přišla zpráva. „Pátek13. Jsem na cestě.“ Usmál jsem se. Nečekal jsem, že odpoví zrovna tahle – na fotce měla v očích něco drzého, ale taky odhodlaného. Nepatřila k těm, co si jen píšou a nic z toho. Otevřel jsem dveře, a tam stála. Kožená bunda, rozpuštěné vlasy, oči mi sjely po jejích stehnech pod krátkou sukní. Nepromluvila hned. Jen se na mě dívala, jako by si mě…