Byla připoutaná ke sloupu uprostřed místnosti. Ruce nad hlavou, zápěstí svázaná černými koženými pouty, které skřípaly při každém jejím pohybu. Ticho v místnosti přerušovalo jen občasné kapání vody ze starého potrubí – a její dech. Zrychlený. Nejistý. Nevěděla, jak dlouho tam stála. Možná deset minut. Možná hodinu. Ztratila pojem o čase, když jí zavázal oči a šeptal do ucha jediné slovo: „Čekej…

Místnost byla tichá, ale mezi námi to jiskřilo. Opírala se o chladnou zeď, její dech byl zrychlený, oči plné očekávání. Stál jsem před ní, pomalu si ji prohlížel, užíval si tu chvíli napětí. "Víš, že už není cesty zpět?" zašeptal jsem a hřbetem prstů přejel po její nahé paži. Jen přikývla. Chytil jsem ji za týl a přitáhl si ji blíž. Donutil jsem ji zaklonit hlavu, aby se na mě podívala. …

Byl to obyčejný večer, když jsem seděl u baru a pozoroval ruch kolem sebe. Vzduch byl napjatý a já měl pocit, že dnes večer něco změní. A pak jsem ji uviděl. Anna. Seděla na barové židli, s pohledem, který říkal, že právě teď potřebuje něco víc než jen obyčejný večer. Její oči se střetly s mými, a okamžitě jsem věděl, že to nebude jen náhodné potkání. „Vypadáš, že bys ocenila lepší společnost,“…