Když jsem znovu otevřela oči, světlo v ordinaci bylo jasnější. Jako by se realita nevrátila úplně – spíš jen změnila barvu. Seděl naproti mně na stoličce, ve svém bílém plášti, s rukama složenýma v klíně, jako by čekal, až sama najdu odvahu. „Můžeme pokračovat?“ zeptal se tiše, s úctou v hlase, která mě uklidňovala i dráždila zároveň. Přikývla jsem. Přesunul se blíž, a pomohl mi položit se zpět…