Byl to večer, kdy město vonělo po dešti. Kapky na okenních parapetech ještě nestihly oschnout a vzduch byl čerstvý, napjatý, plný očekávání. Nečekala jsem nic. Jen jsem šla — trochu z nudy, trochu z touhy — na sklenku vína s někým, koho jsem viděla jen párkrát. Znala jsem jeho jméno, ale víc o něm ne. A možná právě to na tom bylo tak přitažlivé. Sešli jsme se v malém baru na rohu. Měl ten tichý…

Bylo to jedno z těch nečekaných rande. Klidné, tiché odpoledne, kdy jsem se rozhodla dát šanci něčemu, co mě ještě nikdy pořádně nezaujalo. Seznamka. Když jsem si prohlížela jeho profil, zdál se mi... jiný. Nebyl to žádný frajer, který se snaží vypadat jako model. Spíš někdo, kdo už má něco za sebou. Nějaké poznání, nějaké zážitky. V očích těch pár fotek bylo něco opravdového. Přišel do kavárny…

Moře vonělo solí a horkým pískem. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a barvilo hladinu do zlatavých tónů. Seděla jsem na lehátku s knížkou v ruce, ale nečetla jsem. Pozorovala jsem ho. Byl jiný než ostatní turisté. Starší, možná o patnáct, možná o dvacet let. Opálená kůže, trochu vrásčitá, ale pevná. Vlasy prošedivělé, ostře řezané rysy. Seděl na terase plážového baru, sklenku bílého vína v ruce…

Bylo už pozdě, když jsme dorazili do hotelu. Praha byla studená, vlezlá, ulice klouzaly pod nohama a my měli za sebou celý den schůzek, prezentací a zdvořilých úsměvů. Byli jsme unavení, ale ne dost na to, abychom se hned zavřeli každý do svého pokoje. „Jeden drink?“ zeptal ses. „Jasně,“ odpověděla jsem a ani jsem se nepokoušela skrýt, jak moc jsem po celém dni toužila po tvé přítomnosti bez…

Bylo nám osmnáct, když jsme se rozhodli stanovat u rybníka za městem. Bylo léto, horké a těžké jako deka přehozená přes svět, a my chtěli aspoň na pár nocí uniknout rodičům, školním známkám a budoucnosti, která se pomalu začínala rýsovat na obzoru. Postavili jsme stany na malé mýtině u vody, kde voněla tráva a vlhké dřevo, a seděli u ohně, zatímco se stmívalo. Smáli jsme se hloupým historkám,…

Když mě Kája přivedla k nim domů, bylo mi osmnáct, ona byla moje nejlepší kamarádka a její byt voněl po levanduli a čerstvě uvařené kávě. Seděl u kuchyňského stolu, v jedné ruce cigaretu, ve druhé noviny. Když jsme vešly, zvedl hlavu a usmál se. „Ahoj, ty jsi ta slavná Eliška?“ řekl s pobavením v hlase. Slavná. To slovo se mi zapletlo mezi žebra. Byl jiný než ostatní otcové, které jsem znala.…

Viděla jsem ho poprvé, když se stěhoval do bytu naproti. Obyčejné odpoledne, zapadající slunce házelo dlouhé stíny po chodbě, a on se opřel o dveře s výrazem muže, který ví, že ho někdo sleduje. Možná si to jen namlouvala. Ale ten pohled, který mi věnoval přes rameno, byl příliš dlouhý na to, aby byl náhodný. Od té doby jsme se vídali každý den. Já na svém balkoně, on na svém. Krátké pohledy,…

Otevřela jsem dveře a vstoupila do ticha našeho bytu. Venku byl jarní večer chladný, ale uvnitř bylo příjemné teplo. Shodila jsem kabát a kabelku položila na komodu. Bylo zvláštní, že světlo v ložnici už svítilo – neměl být ještě doma. Pak jsem si jich všimla. Stály tam, elegantní černé lodičky, odložené ledabyle u dveří ložnice. Nebyly moje. Srdce mi vynechalo úder. Nevěděla jsem, co očekávat,…

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy se člověk jen tak prochází městem, aniž by měl jasný cíl. Obchodní centrum bylo rušné, lidé spěchali s taškami v rukou, zatímco já se jen bezcílně toulala mezi regály. Nechtěla jsem nic kupovat – nebo jsem si to alespoň myslela. Pak mi přišla zpráva. “Jsem tady. Třetí patro, u zkušebních kabinek.” Srdce mi lehce poskočilo, ačkoli jsem se snažila působit…