Byla tichá noc, a přece se mi srdce rozbušilo, když jsem ji uviděla sedět na baru — světla se jí lámala ve vlasech jako měsíční svit na vodě. Neznala jsem její jméno. Zatím. Ale věděla jsem, že pokud odejde beze mě, budu o ní snít až do zblbnutí. Měla rty namalované tak rudě, že by se za ně nemusela stydět ani smrtelná hříšnice. A oči? Oči jako kofein v půlnoci. Ostré. Probouzející. Když si…