Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy napíšu. Ale pořád na to myslím – a vlastně mě to pořád vzrušuje, i když už od té chvíle uběhlo pár týdnů. Možná to bylo tím, že jsme to měli v sobě už dlouho a konečně to prasklo… Byl pátek odpoledne. Vracela jsem se autem domů, trochu naštvaná, trochu mimo. Po pár kilometrech mě zastavila policejní hlídka. No… „náhoda“. Stál tam on – můj přítel. V uniformě. S…

Byla tma. Pršelo. A já jela o pár kilometrů víc, než bych měla. Klasika — pozdě večer, prázdná silnice, rádio potichu, hlava plná myšlenek. Když se za mnou rozsvítily modré majáky, jen jsem si povzdechla. Zastavila jsem u krajnice a stáhla okénko. Přistoupil k autu. Policista. Vysoký, ramenatý, promočená uniforma se mu lepila na tělo. Měl klidný, hluboký hlas, když se sklonil k okénku. „Dobrý…

Kdysi dávno se narodila princezna. Dostala jméno Ruženka, i když květiny ji vůbec nezajímaly. Odmala spíš stahovala služkám korzety a ptala se, co je to „bičík“ v knihovně tátova tajného pokoje. Ale pak se stalo to, co všichni víme – píchla se o vřeteno (ne náhodou) a usnula na sto let. Ale tady přichází zvrat. Ruženka nespala jako andílek. Ve snech si představovala, jak ji někdo najde, sváže,…

(Z deníku jedné drzé studentky, která ví, že ji máš v záložkách.) Zase ses koukal. Vážně… ty fakt myslíš, že si toho nevšimnu? Už potřetí tenhle týden. Přesně ve 22:47. Vracíš se jako školák, co tajně leze do kabinetu. Neříkáš nic. Jen koukáš, klikáš, prohlížíš… a čekáš. Na co vlastně? Na víc? Na mě? Nebo jen na chvíli, kdy to konečně nevydržíš a napíšeš mi? Myslíš si, že jsi nenápadný? Že když…

Zaklepala jsem na dveře ředitelny. Jen jednou. Otevřela jsem dveře a vstoupila, pomalu, s úsměvem, který byl na půl cesty mezi respektem a výzvou. Na sobě jsem měla černou, přiléhavou halenku z jemného saténu, která lehce prosvítala. Pod ní – krajková push up podprsenka, kterou nešlo přehlédnout. Sukně – tmavě vínová, s vysokým pasem a rozparkem až k stehnu. Přesně takový, že se při každém kroku…

Stál přede mnou. Vysoký, klidný… a zároveň napjatý jako struna. Byla jsem zvyklá ovládat situace. Zvyklá vyvolávat reakce. Ale s ním to bylo jiné. S ním jsem nikdy neměla úplnou kontrolu. A právě proto mě to k němu táhlo. „Jenom kdyby mě bavilo je porušovat,“ zašeptala jsem. Jeho pohled ztemněl. A než jsem stačila cokoliv dalšího dodat, udělal krok blíž – natolik, že jsem cítila jeho dech na…

Nikdy jsem si s autoritami nerozuměla. Ani na základce, ani na gymplu… a ani na univerzitě. Pravidla mě vždycky víc svazovala než motivovala. Možná právě proto mě nový ředitel tak fascinoval. Byl přesný opak všeho, co jsem zvyklá ignorovat – přirozený respekt, klid, charisma. Nejmladší ředitel fakulty, a přesto působil, jako by měl v rukou celou univerzitu. A přesto… když jsem chtěla, dokázala…

Dny ubíhaly rychle, až příliš. Snažila jsem se soustředit na praxi, poznámky, prezentace. Ale moje myšlenky pořád utíkaly k jedné věci co se stala na terase. Byl to jen okamžik – a přesto se vryl do mě hlouběji než jakákoli lékařská poučka. Chovali jsme se profesionálně. Až podezřele. Já pozorná, tichá, pilná. On klidný, přesný, naprosto neutrální. Jako by se nestalo nic. Ale pohledy… ty zůstaly…