Někdy mi přijde poptávka, která voní tajemstvím. „Potřebovali bychom několik intimních fotografií do soukromé sbírky. Profesionální, diskrétní přístup. Místo: kancelář. Tři účastníci. Honorář nadstandardní. Žádné dotazy.“ Nedělám dotazy. Dělám fotky. Přicházím po pracovní době. Celá firma už je tichá, zhaslá. Jen jedna kancelář svítí. Klepu. Otevřou mi dveře – ta místnost má všechno, co…

Večer. Hotelovej pokoj, dvě postele, tři chlapi, čtyři plechovky piva. Jirka sedí na posteli u zdi, Mirek si přitáhl židli ke stolu, já se rozvalil v koutě. Televize bliká, ale nikoho nezajímá. Spíš si vyměňujeme historky z práce, pomlouváme školitele a pomalu se opíjíme. Pak někdo nadhodí jména kolegyň. Stačí jedna narážka a je to tam. Smích, vtípky, pár neslušnejch poznámek. A pak Mirek řekne:…

Nefotím všechno. Jen to, co mě zajímá. A některý věci… jsou fakt výjimečný. Jako dneska. Jsem u Karla. Chlap přes šedesát, prošedivělý vousy, cigáro v koutku a lehce se mu klepou ruce. Ale oči má jasný. A ví přesně, co dělá. Přivítá mě, zavede dál do obýváku. Známe se už z několika jiných seancí. Ale tohle bude nový. Karel to tak má nastavený. Mladá žena, starší chlap, a občas chuť vidět, jak…

Rozhodl jsem se vypnout. Žádnej foťák. Žádná kamera. Jen sníh, vzduch, whisky v ruce a klid. A bar v přízemí tohohle postaršího hotelu, co víc pamatuje, než říká. A právě tam je potkávám. Dvě ženy. Zralejší, krásně nosí svý roky, jako by si je samy vybraly. Jedna s platinově blond hlavou, ostříhanou nakrátko, oči světlý jak ledová voda. Druhá má tmavý vlnitý vlasy, rudou rtěnku a smích, co pálí…

Objektiv klouže po místnosti. Tlumený světlo, čistej nábytek. Žádnej bordel, žádný rekvizity navíc. Uprostřed postel – široká, s nataženým povlečením, bílá jak svlečená kůže. Eva a Simona. Stojí u kraje, bok po boku. Zralejší těla, každá jiná, ale vedle sebe působí jako kontrast, co tě nutí zadržet dech. Eva, světlý vlasy a měkčí křivky. Simona, černovlasá, pevnější linie a ostřejší pohled.…

Klepu. Dveře se otevřou pomalu, s jemným zadrhnutím, jako by to bylo schválně. Jessica stojí přede mnou. Špinavá blondýnka s tím typem úsměvu, co ti vklouzne až pod kůži. Má na sobě černou košili, pár knoflíčků rozepnutých, takže pod ní vykukuje podprsenka, která drží její drobnější prsa tak akorát – zralý k nakousnutí, jak dvě malé broskvičky. Pod tím černá sukně, těsně nad kolena. Punčochy.…

Dotažený poslední knoflíček. Látka mi přiléhá k tělu, lehká a osvěžující. Pohledem zkontroluji svůj odraz, prohrábnu si vlasy a přes rameno přehodím brašnu s fotoaparátem. Jsem připraven. Venku padá soumrak. Sedám do auta a vyrážím. V hlavě mi stále zní jejich slova – pečlivě formulovaná nabídka, která zněla až moc nevinně. Profesionální focení, říkali. Ale pod povrchem pulzovalo něco víc. Je to…

Zavibrování budíku prořízne ticho ložnice. Chvíli ho ignoruju. Ještě chvíli. Pod peřinou je příjemně, jako by mě obepínala měkká mlha, teplo, bezpečí. Manžel vedle mě pravidelně dýchá, jeho dech je tichý, vyrovnaný. Když zavřu oči, můžu předstírat, že den ještě nezačal. Ale v hlavě už to šumí, myšlenky se derou ven jako první paprsky světla. Pomalu, neochotně, jako by se sunuly skrz hustý vzduch.…

Dlouhá chodba univerzitní budovy byla tichá. Jen vzdálené kroky studentů, šepot debat. A pak… ona. Mladá profesorka, sukni obepínající boky, košili upnutou až ke krku, ale ta formálnost byla jen maska. Poznal jsem to hned – v těch očích bylo něco hladového. Něco, co chtělo být zkrocené. Kývla směrem ke dveřím. Nečekal jsem. Zapadli jsme do její kanceláře a dveře se za námi zavřely. Přitiskla…