"Co to děláš s těma klíčema..!?"

“Počkej… kde jsi… co tam děláš těma klíčema…” Jana se rozhlíží po kanceláři a pokouší se najít smysl toho, proč Petr právě teď chrastí svazkem jejích klíčů u vstupních dveří. “Ten hranatej…” ujede jí najednou aniž by sama přesně věděla proč. Aniž by se rozhodla.
Některý věci se prostě dějou samy. Takže když konečně zazní povědomé cvaknutí zámku, není už o čem rozhodovat. Rozhodnuto totiž bylo už dávno před tím.
“Kalhotky dolů. Dělej!” zavelí Petr přidušeným hlasem. Není to příkaz ani povel. Je to pokyn.
Zvíře v něm se protahuje. Ještě by ho mohla zastavit, ale jeho zvíře se už nebaví s ní. To její čubka převzala otěže. A ti dva si skvěle rozumí.
“Šaty nech být. Kalhotky sem řekl.”
Znovu po něm hodí pohledem. Už v něm není otázka ani nejistota. Už jedou na stejné vlně. Zazvoní spona jeho pásku, zip, cvaknutí knoflíku… Kalhotky jsou dole, ještě rychlý hmat do kabelky pro červený balíček. Ten pohled na něj když ho trhá, připravuje si ho k navléknutí, když si ten gumový kroužek zvolna roluje ke kořeni.
Čubka ví co má dělat. Zapřít se o desku stolu, prohnout hřbet, mírně se rozkročit. Jeho dlaně na holých půlkách, jeho dech mezi stehny… Ještě stihne na poslední chvíli zesílit muziku než…
Nikdy jí nenapadlo, že by plesknutí po zadku mohlo v téhle kanceláři až tak rezonovat. Patti Smith právě rozjíždí svou Because the night a Jana doufá, že se v těch prvních rifech schová i její zasténání když si ji Petr prvně navléká až na doraz…
…
“Dobrý to bylo!” Jana sedí na desce stolu, pomalu si navléká kalhotky a u toho koulí očima po Petrovi, který si právě rovná nádobíčko zpátky do boxerek. Culí se oba. Přihlouple, spokojeně. Spiklenecky. Spona pásku zazvoní, Jana tiší poslední tóny Bruce Sprinsteena, který převzal žezlo po Patti. Ti dva se k sobě hodí stejně dobře jako právě teď oni dva v téhle seriozní kanceláři. Pohlazení po tváři, skloní se k ní pro polibek… ještě jeden…
“Padej, za chvíli mi sem přijde na pohovor nějakej skladník!” utne Jana rázně pokus o ještě třetí pusu.
Poslední lehce provinilý pohled, než za sebou zaklapne dveře. Vytáhne klíče ze zámku a s chřestěním je hodí na stůl. Ještě pořád ji mrazí v zádech. To bylo tak dobrý...