Voněl. Tak úchvatně voněl. A chutnal! Chuť jejího klína se přímo na jeho žaludu mísila s mírně slanou navinulostí šťávy jeho vzrušení. Možná ještě zbytky semene z předchozího kola? Ani jedna z těch chutí nebyla nová a přesto jejich snoubení bralo dech a vzbouzelo hlad po dalším a dalším nasátí, olíznutí, pevnějším sevření rty. Užít si ten moment když ho pomalu pouští ven a hrana obnaženého žaludu…

Dva muži, dvě přizrzlá strniště (ano, moje slabost). Petr je ten, co je zvyklý držet otěže života i slasti. Je tím, co má na svědomí stovky mých orgasmů. Robin je dospělý puberťák s rozcuchem, temným pohledem a stejnými sportovními vášněmi, jako mám já. Kdysi možná cosi bylo. Jak jsme se dostali spolu do privátního wellness je celkem nepodstatný, byla to ale víc náhoda, než účel. Zajímavá…

“Ahoj, mám tu ještě návštěvu ze včerejška. Nevadí?” přivítala Jana Petra lehkým polibkem a krátkým obětím aby se obratem vrátila zpátky k snídani. “Vůbec ne, přece nikam nespěcháme.” Shodil v předsíni boty, mikinu a zvědavě nakoukl. U skoro spořádané snídaně se naproti Janě opírala do židle menší, ale dobře stavěná černovláska. Teď si vzpomněl, že mu včera Jana říkala o nové parťačce na lezení.…

“Počkej… kde jsi… co tam děláš těma klíčema…” Jana se rozhlíží po kanceláři a pokouší se najít smysl toho, proč Petr právě teď chrastí svazkem jejích klíčů u vstupních dveří. “Ten hranatej…” ujede jí najednou aniž by sama přesně věděla proč. Aniž by se rozhodla. Některý věci se prostě dějou samy. Takže když konečně zazní povědomé cvaknutí zámku, není už o čem rozhodovat. Rozhodnuto totiž bylo už…

Seděla jsem ve svém oblíbeném křesle a upíjela své oblíbené víno od Petra. Jestli bylo suchý červený, nebo sladký bílý je celkem fuk, fuk nebylo, že mi došlo, vymáčkla jsem z lahve sotva poslední decku, což mi na náladě nepřidalo. Byla jsem melancholická a venku místo něžného sněžení mžilo. Moje myšlenky se točily kolem Něj, stýskalo se mi. Stýskalo se mi a byla jsem hladová. Z úvah mě vytrhnul…

Zatímco dosud měl každý náš text jasného autora JI nebo JEHO, tenhle je první, který je NÁŠ společný. A možná není od věci prozradit, že název nám vymyslela naše kamarádka. ------ “Ještě chvilku vydrrrržžžž… svezu se s tebou.” odfukovala Jana. Sama se činila jednou rukou v klíně a na druhé se snažila udržet rovnováhu zatímco jí Petr poživačně ojížděl zadek. Ještě před chvilkou ona vařila kávu a…

Že si tu saunu tentokrát pořádně užijeme, jsme měly mezi sebou jasno už od rána. Zprávy, které jsme si celý den posílaly, byly víc než dráždivé. Prohlížela jsem si jí mlsně, už když se svlékala, krátký blond sestřih, drobná, ale vypracovaná postavička. ‚Kde já jsem vzala tolik štěstí?‘ ptala jsem se sama sebe. Daly jsme si první kolo sauny a po krátké sprše, jsem si sedla za ní. Vzala jsem si…

Jsme dva. Jsme pár a couráme tu i píšeme sem oba. Ale když už jsou jednou DVA, není občas od věci být i TŘI. Tohle je JEHO pohled jak být TŔI. ---------------------------------------------------------- Historie se opakuje, znělo Petrovi hlavou, když za všemi třemi zavíral dveře hotelového apartmá. “Vezmi místo, já teď musím…” slyšel Janu, jak usazuje jejich hosta, Martina v pokoji. Pak už jen…

Jeho babí léto: Dneska se před sluníčkem neschovávali. Dnes se mu vystavovali. Začátek září voněl babím létem a zatímco ještě před dvěma týdny slunce pálilo a spalovalo, dnes se mu na trávníku za chalupou s rozkoší vystavoval a nechával se hřát. Bylo mu hezky. Den měli jen pro sebe a tráva pod tou péčí podzimního slunce krásně voněla. Otočil se na záda a protáhl se. “Chtěl jsi k té kávě taky…