Konec školního roku (1.)

(VŠECHNY POSTAVY V TÉTO POVÍDCE, KTERÉ V NÍ PROVOZUJÍ SEX, JSOU PLNOLETÉ!)

"Tak co, už je to definitivní?", mrkl Jindra s co možná nejnevinnějším výrazem přes okraj svého kapučína . Seděli jsme v zahrádce kavárny Krasohled, která na konci června tím nejkrásnějším způsobem potvrzovala příhodnost svého jména; díky strategické poloze na cestě ke gymnáziu, zdravotní škole a finančnímu úřadu nabízela jako na přehlídkovém molu fešné gymnazistky, odvážné budoucí zdravotní sestřičky i půvabné úřednice, které proudily kolem nebo se i zastavily na jedno rychlé "presíčko" cestou do školy nebo do práce. Kavárník Kryštof, disponující všemi atributy této profese (rozcuchané vlasy, prokvetlý plnovous kontrastující s chlapeckým úsměvem a pruhované námořnické tričko), dobře věděl, proč v tuhle roční dobu otevírá už v sedm. Dívky a ženy vcházely do kavárny a zase ven, násobily celkové krásno toho rána, sem tam některá díky Kryštofově rafinovaně nestydatému lichocení roztomile zrůžověla a žádná nepoukázala na nepřeslechnutelný fakt, že jejich objednávky pressa vytrvale komolí zřetelným "Ano, jedno prsíčko!" Já už Kryštofa coby součást učitelského sboru našeho gymnázia nezastihl, ale občasné poznámky kolegyň naznačovaly, že profese kavárníka je pro něj z hlediska paragrafů asi bezpečnější. "Co má být definitivní?", odbyl jsem podobně nevinně Jindrův dotaz a vzápětí, abych celou věc zamluvil, jsem zahlaholil směrem k vedlejšímu stolu: "Poslyšte, Kláro, dnes Vám to sluší opravdu mimořádně, ale nemohla byste si pro můj klid sednout tak, abych Vám neviděl pod šaty tak moc?" Oslovená maturantka se ušklíbla, potřásla hlavou a beze známek studu nebo pohoršení se uvelebila na své židli v trochu míň odhalující póze. "Že zrovna Vy jste po ránu tak prudérní, pane profesore...?! Aspoň vidíte, že i v tom hicu mám jako slušné děvče kalhotky.", pohodila drze ofinou. "Já jsem netečný jako želva, patří to k mé profesi, ale tuhle Madlu uvádíte do rozpaků.", kývl jsem směrem její kamarádce, kterou vzápětí polil roztomilý nach. "Jděte, Madlo, snad byste se nestyděla zrovna za Kláru...", přisadil si Jindra. "Jako byste mě neznali, páni profesoři.", hlesla oslovená ztrápeně. "Já bych se červenala, i kdybyste řekli 'spodnička'. A to nemluvím o tom, že Klárina ty kalhotky kolikrát fakt ani nemá.", přisadila si v náhlém návalu škodolibosti, než ji znovu přemohl ostych a vystřelila do nitra kavárny. "Co na to říct? Sprosté pomluvy.", pokrčila Klára teatrálně rameny a taky se zvedla. Dala si přitom záležet, aby před námi setrvala po celou dobu, co si v malé peněžence přepočítává drobné, ve velmi odměňujícím předklonu. "Ty vole, někdy to trochu přeháníme, ne? Tohle už je na hraně obtěžování.", broukl Jindra, když jsme taky zaplatili a v odstupu za fešnými studentkami mířili ke škole. "Ale blbost! Ani jednu z nich to neobtěžuje. Naopak v nich posilujeme zdravé ženské sebevědomí. Klára je chytrá holka a ví, že nejsme prasata." "Chytrá je jako opice, ale nemysli si, Madla to samý! Ty její slohy mají fakt šťávu. Holky se na vejšce neztratí." "Právě. Naším úkolem je, aby takový chytrý holky neskončily jako další úlovek nějakýho nablblýho fotbalisty, ale staly se samostatnými a silnými osobnostmi, aby zkrátka z nadějných poupat vypučely hrdé růže!" "Teda, tos řekl krásně. Jak tě napadla zrovna poupata?", zahihňal se Jindra, když se otočil směrem, kterým k nám z postranní uličky přicházela naše kolegyně Pavlína.

Na Pavlíně bylo možné obdivovat bohatost ducha, břitkost ironie, nepopiratelné pedagogické úspěchy už před třicítkou, anebo se poněkud povrchně spokojit s obdivem její tělesné schránky, což u ztepilé, vysoké blondýny i tak vystačilo na dlouho. V poslední den školy jí to taky slušelo až neskutečně, a protože si pod upnutou žlutou halenku nenamáhala obléct podprsenku, linií jejích malých ňader, vybíhajících do dvou hrotů bradavek na výrazných dvorcích, vyvolávajících dojem zmiňovaných poupat, a za chůze se lákavě potřásajících, jsme se mohli kochat už zdálky. Nebylo divu, že naše krásná kolegyně měla mezi studenty vyšších ročníků status bohyně a obvyklé anonymní sprostospisy na zdech chlapeckých toalet a šaten se v jejím případě měnily ve chvalozpěvy (i když taky řádně sprosté). "Krásné ráno, chlapci. Ve vašich vilných pohledech čtu, že jste zase zevlovali v kavárně. Kryštof by to měl přejmenovat spíš na Prasohled!", zpražila nás na uvítanou. "Křivdíš nám, my se mu snažíme vymluvit, aby to nepřejmenoval na 'U Pavlínky'. Trápí se, stále se trápí, zoufalý kavárník...", vrátil jí Jindra štulec. Bylo veřejným tajemstvím, že mezi prošedivělým elegánem a blonďatou učitelkou se před časem rozhořel vášnivý románek, který dle zaručených klepů zahrnoval i několik horoucích milování na stojáka u baru nebo s roztouženou učitelkou posazenou rozkročmo na sudu s kofolou. Tak nebo onak, naše kolegyně sice chodívala jednu dobu na dopolední vyučování roztomile roztěkaná, někdy i maličko rozcuchaná, ale jak to u kavárníků často bývá, i Kryštof měl kromě jiskry v oku a příslibu poznání nepoznaného taky krásnou ženu Lídu a dvě děti, takže když jednou došlo k setkání manželky s milenkou a padla slova ne právě ze slovníku uhlazených dam, románku byl konec. I teď Pavlína jen zavrtěla hlavou a zvedla oči v sloup. "Teď mám dilema. Vím, že galantnosti je ve vás pramálo, ale soudě podle toho, jak jste mi až do teď očumovali kozy, dá se čekat, že mi na schodech budete neméně vilně zírat na zadek.", okomentovala jadrně, když jsme ji u vchodu do gymnázia pouštěli do dveří. Měla samozřejmě pravdu: těsná sukně, jakkoliv cudně skoro až na kotníky, křivkám jejího pozadí lichotila. "Už aby byly prázdniny a já mohla odjet někam, kde se muži k ženám nechovají jako v pravěku!", vzdychla, když se na mezipatře prudce otočila a přistihla naše pohledy. Její odsudek byl samozřejmě jen hraný, ale pro jistotu jsem poznámku o tom, jestli si v těch krajinách sundavá horní díl plavek, nebo se koupe rovnou na Evu, radši odpustil. Pavlína se ostatně vloni vrátila po prázdninách opálená tak stejnoměrně, že to ve sborovně díky šatům s nahými zády několik dní vyvolávalo bezmála skandál, takže úvaha o učitelce-nudistce nebyla možná scestná. "Tak pa, mládenci, a večer u Kryštofa?" "No jo, už ti chystá separé.", rýpl si naposledy Jindra. "Ty doufám dorazíš, je to tradice.", obrátil se na mě, když jsme pohledem vyprovodili kulatý zadeček a svobodně se pohupující poprsí naší kolegyně. Měl pravdu, zakončení školního roku v Krasohledu bylo mezi kantory všech škol ve městě roky mimořádně populární. "Ještě nevím. Až kdo všechno přijde...", odpověděl jsem vyhýbavě. "Přijdou všichni.", zvýšil kamarád hlas. "A ano, přijde i Zuzana. A ne, nebudeš před ní moct utíkat věčně. Ani do Prahy před ní neutečeš. Tak neblbni a přijď!"

Poslední den školy má v sobě zvláštní melancholii, a jelikož jsem letos neměl třídnictví, z nedostatku skutečných povinností jsem se jí v kabinetě maličko poddal. Nevyhnutelně dneškem pro řadu z těch, co celý rok navštěvovali tuhle letitou budovu, něco končí, uvažoval jsem při pohledu z okna do zámecké zahrady. Pro maturanty především: Klára, Madla i další holky a kluci z posledního ročníku jdou vstříc dospělosti. Snad jsme jim na cestu předali aspoň něco, co jim vyváží ty beznadějně nudné hodiny, trapné poznámky a nejapné vtipy. Na tyhle roky budou jednou vzpomínat, blesklo mi hlavou, když jsem si později decentně odkašlal u dvojice ze třídy zdaleka ne maturitní, která se zato dospěle až moc obírala za jedním ze sloupů. Slečna mě probodla pohledem i dvojicí zahrocených bradavek, trčících bojovně z vrcholků malých ňader přes přiléhavý top, zatímco mládenec s nepřesvědčivým chmýřím pod nosem otráveně přežvykoval. Pak se ale Ema, protože šlo o studentku z mého semináře, plaše usmála a trochu netaktně vzhledem ke svému ctiteli smířlivě špitla: "Prý odcházíte do Prahy, pane profesore. To je škoda!" "Děkuju Emo, ale nebojte se, pokud Vám to půjde jako dosud, za pár let mě tam budete potkávat cestou na přednášky." "Stejně nám budete chybět!", mrkla na mě, než ji její amant odtáhl, přičemž si dal záležet na tom, aby jí ostentativně chytil rukou za jednu z půlek, poodhalených vysoko vystřiženými šortkami. Zvláštní věc: svůj odchod jsem nikomu ze sboru, tím méně žactva, zatím nepotvrdil, přesto jsem ujištění, že jim budu chybět, slýchal toho dne ze všech stan. "Tak prej nám dáváte košem, panprésore!", šlehla po mně okem kuchařka Johanka, jediná mladá mezi osazenstvem kuchyně, ale svými sošnými proporcemi barokní Venuše pro tohle místo jako stvořená. "No jo, Praha... Budete nám chybět!" Když mi k řízku plácla porci bramborové kaše, mohutné poprsí, deroucí se jí z porozepnuté haleny, se jí zase tak neskutečně zavlnilo, že ho našponované knoflíčky sotva udržely a já jsem cestou ke stolu musel už kdo ví po kolikáté zahánět nestoudné otázky, jaké to asi musí být, pomilovat takový kus ženské. Před očima mi tančily vidiny prsů velikých jako dva pecny, silných stehen, široké zadnice a kulatého bříška, vlnícího se v rytmu přírazů čuráku do mokře čvachtající baculaté prciny... Johančin pronikavý pohled pokaždé, když jsme spolu nad hrnci slovně zalaškovali, mi navíc prozrazoval, že mi kozatá kuchařka vidí až do žaludku, což tomu přidávalo na pikantnosti. Mít tak někdy odvahu pokusit se o takovou prsatici, popadnout ji oběma rukama za prdel, zakousnout se jí hladově do jednoho z těch obřích vemen, servat jí kalhotky pod tu klenutou zadnici a mrdat ji, mrdat...

Fantazírování o živočišném sexu s ceckatou kuchařkou mi vydrželo po celý oběd jako vítaný únik od žvanění starších kolegyň; veteránky pedagogického boje komentovaly množství a jakost darů od studentstva na můj vkus dost uboze. Možná jsem jim ale jen záviděl. Cestou do kabinetu na mě ze dveří své kanceláře mávla zástupkyně ředitele. "Užijte si krásné léto, Michale! A hodně štěstí! Budete nám chybět.", usmála se, když zopakovala mantru toho dne a natáhla pravici. "Ale paní zástupkyně, já se ještě plně ne...", zakoktal jsem, a tu nepřesvědčivost jsem slyšel i já. "Ale jděte. Oba víme, že už jste se rozhodl. Tu smlouvu pro Vás samozřejmě mám, ale v srpnu si z ní složím vlaštovku. Věděl jste, že ze sborovny se dá vlaštovkou dohodit až do zámecké zahrady? Když je dobrý a ne moc silný vítr.", prohodila zadumaně a opřela se o rám okna. Její kancelář byla na stejnou stranu jako náš kabinet. "Přijdete večer do Krasohledu, paní zástupkyně?" "No, asi ne. Manžel pozval na večeři nějaké obchodní přátele, taky se nám dnes vrací z Francie dcera. Snad později, na skleničku..." "Dnes oba říkáme něco, čemu moc nevěříme, viďte?" Rozesmála se tomu přistižení na oplátku a já musel uznat, že jí smích moc sluší. Najednou z ní jakoby spadla autorita funkce, upjatost decentní halenky a černé sukně i těch pár (víc) let po čtyřicítce a smála se jako školačka. "Dostal jste mě, Michale! Ale víte co? Zašla bych vážně ráda! On i ten Kryštof, i když je to děvkař, je fajn chlap. A dobrý kantor, ale ta kavárna mu jde ještě líp." Když jsem se vrátil do kabinetu, vstřebal slovo "děvkař" z úst vždy korektní paní zástupkyně a vykoukl z okna, pořád ještě stála u toho svého. "Až do zámecké zahrady, říkáte?" "Když je dobrý vítr." "Tak o co?" ""Tak o skleničku večer u Kryštofa?" Složit vlaštovku bylo pro mě dílem okamžiku, ani jí to ale netrvalo dlouho a k mému údivu ta její pak krásně plachtila vzduchem ještě dlouho po tom, co se můj narychlo seskládaný stroj zřítil na školní dvůr. Shodou náhod ho tam sebrala Lucka, další z maturitního ročníku Madly a Kláry. Když mě uviděla v okně, vítězně vlaštovkou zamávala, pak z ní naoko četla fiktivní vzkaz a k pobavení hloučku kamarádek pohoršeně zahalekala: "Tak to ani náhodou, pane profesore, že se nestydíte, tohle já nedělám, natož s kantorem!" "Dejte si odchod, Lucie, o tom co s kým děláte nebo neděláte, mám od loňského lyžáku dobrou představu.", zahalekala jí s chutí zpátky zástupkyně, které si drzá brunetka ve vedlejším okně nevšimla, a pak se na mě znovu usmála. "Nebuďte smutný, co já se jich takhle už naházela... A o jinačí sázky! Na tu skleničku mě třeba pozvete v Praze, někdy tam míváme školení.", pokrčila rameny, než zavřela okno a dala mi možnost vstřebat jasný debakl v leteckém klání.

Když jsem si v samotě kabinetu sbíral věci, které tu nenechám strašit těch pár plonkových týdnů, než se můj odchod stane oficiálním, mimoděk jsem přejel několikrát po desce stolu. Mockrát jsem ocenil jeho šířku a pevnost. Poprvé toho odpoledne, kdy za mnou Zuzana jen pár dní po návratu z hor, kde se to všechno začalo tak zajímavě zamotávat, vklouzla do kabinetu, chytila mě zezadu za ramena a zasyčela mi do ucha: "Chci, abys mě ošukal! Ošukej mě tady a teď, nebo mi shoří!" Na podporu těch slov, která si vybavím asi ještě hodně dlouho, mi do klína ze shora upustila titěrné černé krajkové nic, které se ukázalo být jejími kalhotkami, nade vší pochybnost ještě před příchodem svlečenými, jak jsem se přesvědčil vzápětí: když jsem se k ní s poděšeně nechápavým výrazem na židli otočil, beze studu si vyhrnula šaty, takže jsem vsedě měl přímo před očima její nahou pičku s ohnivě zrzavými chloupky vyholenými do úzkého proužku nad hladkými pysky, pihovatými stejně jako Zuzčina stehna, ramena, prsa a vlastně celé tělo. Tvářil jsem se asi obzvlášť nechápavě, protože si Zuzana po dalších několika vteřinách rezolutně přitáhla ke svému klínu mou hlavu a zabořila si ji do podbřišku tak, že jsem vzápětí cítil horké obliny její frndy přímo na puse. Instinktivně jsem vyslal jazyk, aby se pokusil uhasit ten sálající požár v rozkroku mé ... koho vlastně? Už milenky nebo jen kolegyně, co se se mnou spustila na lyžařském kurzu? Bylo jasné, že tohle budu muset řešit někdy později, daleko akutnější se jevila aktivita Zuzany, která se zapřela jednou nohou o okraj židle a začala nasedat pohyby boků svou prcinu na mou pusu, až jsem cítil její pahorek tvrdě klouzat mezi rty a na jazyku chuť jejího vzrušení. Tiskla si mou hlavu k rytmicky se pohybující kundě, do níž jsem snaživě zajížděl jazykem, ale i když na každé její projetí zareagovala vzrušeným syknutím, brzy mi dala najevo, že lízáním se nespokojí. "Chci ji ojet! Teď hned!", vzdychla panovačně a přiměla mě vstát. Pohladila se mezi stehny dlaní a vzápětí mi ji, zvlhlou svými šťávami, pomalu otřela o rty. "Cítíš, jak ji mám mokrou? Michale, já s tebou chci prcat! Máme deset minut, než zazvoní.", šeptala mi do tváře z bezprostřední blízkosti, zatímco si mou ruku navedla do výstřihu šatů, pod kterými samozřejmě neměla podprsenku, takže jsem zase cítil pod dlaní její jakoby dívčí, plochá prsa, ze kterých vystupovaly vzdorovitě nepoddajné, vzrušením naběhlé bradavky, jejichž přejížděním jsem Zuzku přiměl začít se kousat do rtu. To už mi rozepínala kalhoty, do kterých její ruka vystřelila jako útočící kobra. Může to vypadat staromódně, ale ve své nedlouhé učitelské praxi jsem se sexu přímo ve školní budově do té doby ani nepřiblížil, pokud se tedy nepočítá vzájemné osahávání se spolužačkou po jedné vánoční besídce, co se díky propašovaným lahvím punče trochu zvrtla. Jenže zatímco Bětka, s tvářemi zrůžovělými alkoholem i mým nadšeným, i když zbrklým laskáním jejích kulatých kůzlat, osvobozených ze zajetí podprsenky, měla můj výstřik na kulatém bříšku dřív, než jsem ji stihl zbavit kalhotek, jak zbrkle mi jím rukou pumpovala, takže měkkost její kudrnaté houštinky mezi stehny jsem okusil až o pár týdnů později na koberci jejich obýváku, když měli její rodiče odpolední, Zuzana byla pochopitelně ve svých dotycích daleko rafinovanější a já přece jen míň hrr než v šestnácti, takže když se po chvíli otočila a otřela se mi o vzrušením prohnutou chloubu zadečkem, už jsem věděl, jak na to. Šoustání na stojáka s kolegyní v nezamčeném kabinetě bylo elektrizujícím zážitkem, který se odehrával v překotném souboji proti sobě jdoucích přírazů mého klacku a Zuzčiny pičky, úžasně úzké, ale stále hlasitěji čvachtající vlhkostí, jak jsem do ní bušil, zatímco jsem prsty drtil bradavky, tvrdé jako dva kamínky a vzdorující mým prstům, které je tiskly k vlnícím se plochým ňadrům šoustané Zuzany. Čas, vymezený pro velkou přestávku, jsme využili beze zbytku: poslední úlevný příraz, kterým jsem začal prudce stříkat do šoustáním krásně roztažené Zuzčiny pičky, přišel v momentě, kdy zazvonilo. "Koukej mi vrátit kalhotky!", sykla udýchaná, zrudlá a povážlivě rozcuchaná zrzka, když se sesmekla z mého škubajícího se klacku a s námahou si upravila výstřih šatů, aby zahaloval její zahrocená prsa. "Ani mě nenapadne!", zamával jsem jí tím titěrným kouskem černé krajky před nosem a schoval ho do kapsy. "Upaluj na hodinu, dostaneš je až na konci školního roku!", pásl jsem se na zuřivosti, s jakou na mě ode dveří vrhala spalující pohledy, zatímco si uhlazovala šaty. "Jaké to je, učit septimány na ostro?", prohodil jsem škodolibě, když jsme se o pár hodin později potkali v jídelně. "Jak víš, že jsem si neoblékla jiné?", mrkla pobaveně. "A oblékla?" Zuzana se rozhlédla, využila toho, že jí chodba k jídelně nabízí jakýs takýs úkryt za skříňkou s čistícími prostředky, a protože kolem nás zrovna nikdo neprocházel, na vteřinu si vyhrnula šaty nahoru. Její ohnivá houštinka, zrzavá jako liška a stále nahá, byla ve vzrušujícím kontrastu s bledými, pihovatými stehny, a já věděl, že tohle bude spalující záležitost...

"Ty jsi ještě tady? Doufám, že ses neoddával nějakýmu nostalgickýmu vzpomínání?!", vyhmátl dole u schodiště mou přítomnost i rozpoložení mysli Jindra, který se zjevil kdo ví odkud s šibalským úsměvem, takže jsem mimoděk pohledem zkontroloval, jestli vzpomínky na první milování se Zuzanou za dveřmi mého kabinetu nevyvolalo příliš viditelnou tělesnou reakci. "Zvláštní, jak se ten poslední den škola vždycky tak rychle vyprázdní, co?", nechal jsem jeho otázku bez odpovědi. "No jo, zvlášť když je tak hezky. Neplánuješ se nějak vyhnout tomu večernímu dýchánku, že ne?", zatvářil se kamarád podezřívavě, načež mě, zřejmě se sílícím podezřením, že se chystám ještě odpoledne odjet z města, ukecal k návštěvě plovárny. "Je nádherně, vsaď se, že si holky ze zdrávky zase lehnou na louku a sundají si vršek!" Vyjádřil jsem domněnku, že by to byl sice ideální začátek prázdnin, ale že to nepovažuju za pravděpodobné. "Tak v nejhorším si sundá vršek Pavlínka, že jo?", zatáhl Jindra ruče do košilaté debaty tu, která nás z nemravností obviňovala už ráno a teď náhodou lízala na rohu naproti gymnáziu zmrzlinu, obklopená kupou květinových a dalších darů jako patřičně populární třídní učitelka. "To jste uhádli!", ušklíbla se. "Pro tohle sprosté město je mých vnad škoda. S žádným nahoře bez z mé strany nepočítejte, na plovárnu nejdu, uvidíme se u Kryštofa. Pokud mě do té doby neunese některý z početných ctitelů rovnou na Riviéru!", dala nám kvinde a odkráčela rozpálenými uličkami městečka pryč. "A co Vy, slečno, nechcete tu zavřít a jít se s námi osvěžit?", přeorientoval se Jindra flexibilně na mladou zmrzlinářku, které se pod tílkem ve výstřihu pohupovaly při vykrajování tuhé zmrzliny dva lákavě zaoblené bochánky. Obdařila ho skeptickým úšklebkem a ani se nenamáhala odpovědět, ale sladkost její jahodové zmrzliny mi nějak pomohla zbavit se pachuti vzpomínek a na případné prsaté zdravušky na plovárně jsem se cestou domů pro plavky vlastně začal docela těšit.