Zelený Újezd je perlou rokoka, jak jsme my průvodci opakovali do omrzení každé výpravě, ale perlou maličko omšelou. Zodpovědná místa nakonec podlehla tlaku svéhlavé kastelánky Kateřiny Krásné, takže to léto, kdy se stal zámek mým dočasným domovem, začaly za provozu nejnutnější opravy. Už to samo o sobě bylo poukázkou na lecjakou potíž, když ale navíc náš progresivní kolektiv mladých přišel s tím…

Páteční večer na Novém hrádku byl nakonec nečekaně příjemný. Zasloužila se o to nevědomky svým nahatým koupáním čtveřice mladým trampek, a naopak velmi vědomě astronomka Berenika, která se u mě zastavila a podobně jako před týdnem ani tentokrát netrpěla rozpaky nebo ostýchavostí. Stupně schůdků do průvodcovské maringotky jsem sice na zádech cítil ještě ráno, jak mi je do nich otiskly nesmlouvavé…

Večerní úlet s Berenikou nezůstal dívčí částí mého vesmíru v Zeleném Újezdu nepovšimnut. S překvapením jsem v následujících dnech zjistil, že ačkoliv obě děvčata, se kterými jsem tu stihl něco mít, mi poté jasně dala najevo, že mi podlehla jen výjimečně a pro jednou, teď se na mě jak servírka Natálka, tak průvodcovská kolegyně Žaneta za tu jednu vycházku při měsíčku s prsatou astronomkou obě…

Rána po nocích, jakou jsem prožil na gauči referentky památkového úřadu Julie, mohou být všelijaká. Když jsem se probudil, maličko mě bolelo za krkem, otlačeným pelestí, a trochu mě pobolívala i má mužská chlouba. Julie vedle mě už neležela (což, čistě prostorově vzato, vlastně ani nešlo - díky velikosti gauče a svých proporcí většinu noci ležela spíš na mně). Když jsem odhadl polohu její kuchyně…

Příští dny přinesly se slunečným počasím další přísun fešných návštěvnic, z nichž některé jsem dokázal svými drobnými osobními vsuvkami do výkladu rozesmát, zatímco u je doprovázejících návštěvníků jsem tím vyvolával reakce spíš kyselé. Natálka se tvářila nedobytně, i když na mě sem tam spiklenecky jukla, takže jsem si předsevzal, že se ji ještě k nějakému tomu repete pokusím svést, však léto…

Seděl jsem na nádvoří zámku Zelený Újezd (perly rokoka, jak říkáme do omrzení na začátku a konci každé prohlídky), vychutnával si paprsky dopoledního sluníčka a uvažoval, jak je všechno relativní. Včera touhle dobou jsem vyrážel na svou první trasu v roli průvodce (na tu krátkou, jak jízlivě zdůraznil kolega Tomáš) roztřesený trémou, kterou ještě vystupňoval fakt, že k nesourodé skupince časných…

Sledoval jsem krajinu, ubíhající za okny motoráčku, do kterého jsem před chvílí přestoupil z rychlíku od Prahy, a přes nepopiratelnou malebnost scenérie si říkal, jestli to s tou láskou k cestování vlakem přece jen trochu nepřeháním. Autobusem bych byl v Zeleném Újezdě o skoro dvě hodiny dřív. Nemůžu si ale pomoct, železnici miluju odmala - jedním z největších zážitků mým prázdnin býval v dětství…

"Zelený Újezd? Jé, tak to se tam si potkáme.", zavrněla Miriam a protáhla se jako kočka. Ranní sluníčko kreslilo na polštář siluety malostranských věží a já se už kdo ví pokolikáté zatetelil radostí z toho, jak bezvadný podnájem jsme s Ivanem šťastnou náhodou sehnali. Kudrnatá druhačka Miriam nebyla v podkrovním minibytě první dámskou návštěvou, co se mi probudila do sobotního rána na posteli…

Toho nápisu jsem si v dámské šatně všimla někdy před měsícem, musel se tam objevit krátce předtím. Napsaný drobným, ale úhledným písmem v rohu z boku skříněk, aby ho každá vedle něj sedící po chvíli zaznamenala, zároveň ale aby nepopouzel hned ode dveří uklízečku k odstranění. Jediná věta ovšem nepostrádala potenciál, spíš naopak. Krátká, úderná, výstižná. Probouzející fantazii. A v mém případě i…